BAROKO

– epocha literatury, hudby a dalších, nejen uměleckých, oblastí zahrnující dobu od poloviny 16. století do
první třetiny 18. století
– místem vzniku je Itálie, podobně jako u renesance, ačkoliv někteří považují za původce baroka Španělsko
pro samotný název barroco (barrueco, tzn. velká perla nepravidelného tvaru), ale někdy je název odvozován
také z řeckého názvu báros (tíha, hojnost)
– příčiny vzniku: 1) lidská nejistota v pozemské bytí, vystupňovaná zejména 30-ti letou válkou a sílícími
protireformacemi (30-ti letá válka byla vlastně příčinou vzniku baroka, jelikož člověk
válkou silně otřesený hledá východisko a to je mu poskytnuto v Bohu jako jediné jistotě)
2) založení Jezuitského řádu r. 1534 Ignácem z Loyoly (církev Tovaryšstvo Ježíšovo: „Šířím
po světe oheň .“ „Běžte a zažehujte po světě oheň!“) ???
3) ztráta víry v člověka a nahrazení vírou v Boha, který má nad lidmi „svrchovanou vůli“, je
věčný, všudypřítomný a dokonalý
– charakteristické rysy: a) mysterium smrti (stupňuje se hrůza, úzkost; epocha líčí projevy neodvratitelné
moci nad člověkem)
b) setrvání na detailech
c) nicota lidství, boží dokonalost; nedůvěra v rozum, absolutizace víry
d) ztvárnění prožitků barokního člověka organizováno na principu krajně vyhroceného
kontrastu (technika šerosvitu), dramatičnost
e) expresivnost uměleckého sdělení, monumentalita (snaha ohromit člověka, důraz na
citlivost až exaltovanost, vnitřní napětí)
f) barokní spisovatelé používají záměrně složité obrazné obraty, zabarvené výrazy a
alegorie (tj. prostředek k obraznému postižení světa a různých skutečností, kde je
vyjádřena touha lidské duše po splynutí s Bohem, jež plynně přechází až v metaforu)
g) odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru
h) naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)
i) v hudbě: hudebním nástrojem baroka jsou varhany, varhaní fuga; opera (J. S. Bach, G. F.
Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček), chrámové skladby (F. X. Brixi, J. J. Ryba),
oratoria (Claudio Monteverdi)
j) v malířství: šerosvit (kontrast světla a stínu)
k) v literatuře: aktualizace typických středověkých žánrů (legenda, duchovní píseň, epos,
traktát, reflexní lyrika);
l) v architektuře: kostely, chrámy, měšťanské domy; křivky, vlnění, oblouky a kopule
(místo pravoúhlých tvarů); mohutnost a velkolepost staveb; vnitřní výzdoba (mramor,
přemíra ozdob, sochy, morové sloupy na náměstích, obrazy v zlacených rámech)
m) v sochařství sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost soch, patetická
gesta
n) k pravdě se neproniká pomocí rozumu, ale jeví se jako zjevená
o) snaha o světovou harmonii a touha po obsažení veškerého lidského vědění
p) pro obdob také typická mystika, magie a astrologie