Předchůdci realismu

Předchůdci realismu
Karel Havlíček Borovský (1821–1856) – Pocházel ze zámožné kupecké rodiny. Gymnázium vystudoval v Německém Brodě. Po maturitě se rozhodl pro studium teologie, protože se domníval, že povolání kněze mu dovolí výchovně působit mezi lidmi. Způsob života v semináři i postoj ředitele donutily Havlíčka k vyjádření odporu vůči církvi a vystoupení ze semináře. Poté odešel do Ruska, kde pracoval jako vychovatel. Poznal, že carský absolutismus se neliší od rakouského a je ke svobodě národů stejně nepřátelský. Kritiku carské vlády obsahuje soubor článků Obrazy z Rus. V Rusku také začal psát epigramy, kterými byl Havlíček proslulý. Pro neshody se zaměstnavatelem se navrátil do vlasti a převzal vedení Pražských novin a přílohy České včely. Roku 1848 založil Národní noviny a později satirickou a humoristickou přílohu Šotek. Jeho cílem nebylo čtenáře pouze bavit, ale především vychovávat. V novinách zaútočil na rozpuštění říšského sněmu. Noviny byly zastaveny a Havlíček zatčen za pobuřování. Po propuštění se odstěhoval do Kutné Hory a vydává časopis Slovan, který se obrací k lidovým vrstvám. Kritizoval rakouskou vládu i církev. Jednotlivá čísla byla cenzurována, zabavována, a proto Havlíček roku 1851 vydávání časopisu sám zastavil. Vláda neumlčela Havlíčka zatčením ani zastavováním novin a časopisů. Užila proto radikálního prostředku. Havlíček byl tajně zatčen a deportován do vyhnanství do Brixenu (1851). V Brixenu studoval lidovou slovesnost, odborně se vzdělával a napsal tři hlavní satirické skladby: Tyrolské elegie, Krále Lávru a Křest svatého Vladimíra. Ty byly kritikou absolutismu a církve. Havlíček nebyl pouze novinářem, satirikem, ale i politikem a literárním kritikem. Jako politik by liberálem. Žádal, aby byla vydaná ústava a Rakousko se přeměnilo ve spolek samosprávných národů a Češi byli zrovnoprávněni s Němci. Po rozpuštění kroměřížského sněmu si uvědomil, že buržoazie se spokojí s hmotnými zisky a národní zájmy jsou jí cizí. Pobyt ve vyhnanství Havlíčka podlomil. Roku 1855 se smí vrátit do Čech a roku 1856 umírá na tuberkulózu.
Tyrolské elegie – Forma skladby připomíná lidovou píseň. Havlíček zde ironicky líčí své zatčení, deportaci do Brixenu a odloučení od domova. Skladba je plná bystré ironie a mrazivého sarkasmu. Útočí zde na Bacha, který ho prý posílá na zdravotní dovolenou, a celou rakouskou vládu. K tomu mu posloužila skutečná scéna, kdy se při cestě do Brixenu v jednom alpském průsmyku splašili koně a rakouský doprovod je nebyl schopen uklidnit. Havlíček se poté ptá, jak chce rakouská vláda panovat celé říši, když nedokáže zvládnout ani koňské spřežení.
Král Lávra – Havlíček tuto skladbu označil za veselou baladu. Je méně útočná a spíš shovívavě humorná. Vysmívá se nebezpečné hlouposti korunovaných hlav. Jedná se o volné přepracování irské pověsti o králi Midasovi, který se stydí za dlouhé oslí uši, a proto nechává popravit své holiče. Výjimku udělá až u Kukulína, který se se svým tajemstvím svěří staré vrbě. Z jejího dřeva si udělá hudební Červíček basu. Když pak začne hrát, tak začne basa o králových oslích uších zpívat, a vyzradí tak jeho tajemství lidu. Král nakonec pozná, že záleží především na jeho činech a ne na jeho vzhledu.
Křest svatého Vladimíra – Je nejútočnější a nejpřesvědčivější. Námět pochází z dávné ruské minulosti. Aktualizované a posměšné znárodnění legendy vyznívá jako satira na poměry v absolutistickém státě a vztahy s církví. Podobně jako v ostatních skladbách využil Havlíček ústní lidové slovesnosti i zkušeností z epigramů. Skladba se šířila v opisech a tiskem byla vydána až v roce 1876. Hlavní zápletkou je spor mezi carem Vladimírem a pohanským bohem Perunem. Vladimír je vylíčen jako absolutistický vladař se všemi nectnostmi. Perun měl naopak podobu lidového panského služebníka. Vladimír po Perunovi chce, aby mu na oslavě zahřměl, a Vladimír tak ušetřil za ohňostroj. Když Perun odmítne, nechá jej car popravit. Bez boha se ale začne lid bouřit. Vladimír vypíše konkurz na nového boha a do země přicházejí Jezuité.
Epigramy – Větší část tohoto rukopisného souboru epigramů vznikla již v Rusku. Je rozdělen do pěti oddílů, které jsou ironicky věnovány vlasti, králi, církvi, Múzám a světu.
epigram – Krátký satirický veršovaný literární útvar s údernou pointou v závěru. Sám Havlíček je charakterizoval jako „malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.