Jungmannův spis

Další Jungmannův spis Historie literatury české vynikl jako faktograficky neobyčejně bohaté vědecké dílo. Vedle obecných, kulturně historických statí zachycujících tvorbu jednotlivých vývojových období je součástí díla knihopis tj. bibliografický soupis všech tehdy známých literárních památek.
Monumentálním vědeckým počinem se stal pětidílný Slovník česko-německý. Jungmannovi nešlo o pouhou kodifikaci lexikální normy češtiny, ale zároveň usiloval o doplnění slovní zásoby tam, kde v důsledku jazykového úpadku chyběly adekvátní výrazy. Novou slovní zásobu vytvářel především oživováním archaismů, neologismy a přejímáním výrazů ze sousedních slovanských jazyků. (Z jeho neologismů dosud užíváme např. slova chmura, úsvit; z výrazů přejatých např. z ruštiny známe slova vějíř, záliv, dolina.)
Kolem Jungmanna byli soustředěni spisovatelé i vědci spojení stejným programem (tj. úsilím o vytvoření česky psané náročné literatury i vědy evropského významu), proto o nich mluvíme jako o Jungmannově škole básnické. Z jejích básníků vynikl např. Milota Zdirad Polák, z vědců Jan Evangelista Purkyně, z autorů přírodovědného českého názvosloví Jan Svatopluk Presl.

S Jungmannovým programem souviselo i dílo českého historika, politika a myslitele, kterým byl František Palacký. Jeho životní dráhu i filozofii ovlivnilo domácí prostředí (narodil se v Hodslavicích v rodině evangelického učitele), studium na evangelických školách v Trenčíně a v Prešpurku (Bratislavě).
Palackého mnohostranný talent se uplatňoval v mnoha směrech. Zpočátku se věnoval poezii. Zájem o estetiku a stavbu básnického díla odráží např. teoretická práce napsaná spolu s P. J. Šafaříkem Počátkové českého básnictví, obzvláště prózódie. Uvedeným textem se autoři vyslovují kriticky vůči Dobrovským doporučenému přízvučnému systému jako jedinému možnému. Za formu náročné poezie prosazují časomíru (podobný názor vyjádřil již na počátku století Jungmann). Tento typ tvorby se v básnické praxi příliš nerozšířil – v časomíře vzniklo jen několik hodnotných textů, např. předzpěv ke Kollárově Slávy dceři.
Palacký se proslavil jako autor historických spisů vyznačujících se vytříbeným stylem. Nejznámější jsou Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, které podávají naši historii od nejstarších dob až do roku 1526. Za určující prvek českých dějin Palacký považoval stýkání a potýkání českého a německého živlu (nikoliv vždy ve smyslu nepřátelské konfrontace).

Palackého blízkým přítelem byl Pavel Josef Šafařík, historik, slavista a propagátor všeslovanské myšlenky. Pocházel z rodiny evangelického kazatele, původem byl Slovák. Působil jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku, později žil v Praze, kde pracoval jako soukromý učenec, redaktor a cenzor, později jako ředitel Univerzitní knihovny.
Svoje první verše vydal pod titulem Tatranská můza s lýrou slovanskou, potom následovalo již zmíněné pojednání o prozódii.
Pojetí jednotného slovanského národa se odráží v literárně historickém, německy psaném díle Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích.
Mezinárodní věhlas mu zajistily Slovanské starožitnosti, v nichž se zabývá nejstaršími dějinami Slovanů až do 10. století. Cílem zmíněného vědeckého díla bylo podat důkaz, že Slované patřili k rovnocenným praobyvatelům Evropy stejně jako Řekové, Římané či Germáni.