Generace Dobrovského

Na rozdíl od generace Dobrovského, jejíž aktivity měly obranný charakter, si generace Jungmannova klade cíle podstatně vyšší. Usiluje o rovnoprávné začlenění české kultury a vědy do evropského kontextu. Ve srovnání s první fází obrození má v této době národní hnutí již širší základnu. Typickými rysy této etapy je snaha o dohánění kulturní Evropy, slovanská myšlenka, vyhraněně národní charakter tvorby a mnohostrannost obrozenců.
„Dohánění Evropy“ se projevilo zvýrazněnou rolí překladů, zpřístupňujících českému čtenáři vrcholné projevy světové literatury a zároveň dokazujících, že čeština je schopná i tato náročná díla zprostředkovat. Slovanská myšlenka se vztahovala k Herderovu učení o nadcházejícím významném poslání slovanských národů ve vývoji lidstva. Mnozí z našich obrozenců (např. Václav Hanka, Jan Kollár) šířili myšlenku všeslovanské vzájemnosti. Rozvíjeli dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska.
Vyhraněně národní charakter tvorby vycházel z přetrvávajícího stavu ohrožení česky psané literatury (a národní kultury vůbec), a proto byla v řadě děl zvýrazněna obranná proti německá idea. Souvisela také s proměnou v pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému. Zemsky (teritoriálně) chápané vlastenectví zahrnovalo česky i německy mluvící domácí obyvatelstvo. Z hlediska jazykového vlastenectví byl Čechem pouze ten, kdo mluvil česky.
Mnohostrannost obrozenců znamenala, že se věnovali zpravidla současně vědě i umění. Totéž platilo i pro příslušníky první etapy, na rozdíl od nich se tato generace ve větší míře prosadila v evropském kontextu.
Vůdčím uměleckým i myšlenkovým směrem doby se stává preromantismus, který proti suchému rozumářství osvícenství zdůrazňuje citové zaujetí, zájem o národní kulturu a lidovou tvorbu. Tento citový aspekt však neblaze poznamenal vědecké bádání, v němž mýtus a fantazie někdy vítězí nad realitou a proměňují je v nástroj národní ideologie.

Na podstatně vyšší úroveň bylo pozvednuto české divadelnictví. Zasloužil se o to především Václav Kliment Klicpera. Pocházel z.Chlumce nad Cidlinou, vyučil se řeznictví, potom teprve studoval v Praze. Působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, později na Akademickém gymnáziu v Praze. Klicperovy vlastenecké aktivity byly značné, proto jako záminka pro jeho odvolání z ředitelské funkce posloužilo nepovolené vydávání studentského gymnaziálního časopisu.
Klicperova literární činnost byla mnohostranná – ve své době vzbuzovala zájem také jeho historická próza. Proslul však zvláště jako autor historických dramat a veseloher. Ty jsou dnes považovány za úspěšnější. Mezi známé veselohry se řadí Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě a parodie rytířské hry Hadrián z Římsů. Klicperova dramata se vyznačují vtipností, optimismem, je v nich využito zápletek se záměnou postav (tzv. kuklení).
Rohovína Čtverrohého autor musel napsat ve velmi krátké době pro výhradně mužskou ochotnickou společnost, proto se v ní neobjevují ženské role. Text je velmi zdařilý včetně rozlišení řeči postav (např. Rohovín, který se stal předmětem autorovy kritiky, užívá s oblibou parazitního slova „immediate“).