Rukopisy

Snad nejvýznamnějším kulturním fenoménem byly Rukopisy, jejich historie začíná roku 1817, kdy filolog a spisovatel Václav Hanka ohlásil nález Rukopisu královédvorského (v kostele ve Dvoře Králové), prezentovaného jako pouhý zlomek rozsáhlejšího textu ze 13. století. Ještě před jeho zveřejněním byl do Národního muzea anonymně zaslán Rukopis zelenohorský, údajně pocházející z 10. století, nalezený na zámku Zelená hora u Nepomuku.
Rukopis královédvorský zahrnuje několik rozsáhlejších, umělecky zdařilých epických a lyrickoepických skladeb obracejících se převážně k dávné české minulosti.
Rukopis zelenohorský tvoří především zveršovaná pověst o Libušině soudu.
Tzv. Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Nálezy vycházely vstříc preromantické zálibě v mytizaci národní minulosti, posilovaly české národní sebevědomí, neboť měly dokázat, že v domácím písemnictví existovala starobylá hrdinská epika nezasažená cizím vlivem. O původnosti Rukopisů se brzy objevily první pochybnosti, Dobrovský označil Zelenohorský rukopis za podvrh okamžitě. Nepravost Rukopisů byla komplexně prokázána až v 80. letech 19. století. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, a T. G. Masarykem.
Za autory padělků jsou obvykle považováni již zmíněný Václav Hanka a Josef Linda. Václav Hanka působil také jako správce literárních sbírek Českého musea a zabýval se vydáváním staročeských textů. Přitom např. v legendě o sv. Prokopu dobásnil jeden ztracený list tak dokonale, že tento Hankův podvrh byl odhalen ještě později než zmíněné Rukopisy. Hanka je i autorem básnické tvorby vzniklé převážně pod vlivem lidové poezie.
Josef Linda byl především autorem prvního umělecky náročnějšího historického románu Záře nad pohanstvem. Zpracoval v něm básnickým stylem střetnutí přicházejícího křesťanství s původním pohanstvím jako konflikt knížete Václava a Boleslava. Text je výrazem preromantického idealizování minulosti i projevem dobových aktualizací, v rámci nichž se Václavovo zavraždění líčí jako nutný vlastenecký čin.

Vůdčí intelektuální osobností tzv. druhé generace našeho národního obrození byl Josef Jungmann. Narodil se v Hudlicích u Berouna, po studiu filozofie (které tvořilo předstupeň pro další univerzitní studia) a práv zastával místo gymnaziálního profesora v Litoměřicích a v Praze. S velkým nadšením vyučoval své studenty češtině, soukromě a v rámci nepovinných hodin. Získal doktorát filozofie a byl podvakráte zvolen děkanem filozofické fakulty, v r. 1840 dokonce rektorem univerzity.
Jungmannův přínos pro rozvoj české kultury je mnohostranný. Jeho vlastní literární tvorba není rozsáhlá, ale ve své době měla zakladatelský přínos. Je např. autorem první české romance Oldřich a Božena.
Umělecky významnější byla Jungmannova překladatelská činnost, jíž dokazoval kvality češtiny – její schopnost zprostředkovat i velmi náročná díla světové literatury. Z francouzštiny proto přeložil Chateaubriandovu novelu Atala, z angličtiny Miltonův epos Ztracený ráj, z němčiny Goethův idylický epos Heřman a Dorota a z ruštiny Slovo o pluku Igorově; počet jeho překladů z uvedených jazyků je však mnohem větší. Dále našemu prostředí zpřístupnil díla antické a indické literatury.
K Jungmannově odborné tvorbě patří Slovesnost, učebnice literatury, původně určená pro potřeby gymnaziálních studentů.