Rozvoj dramatické tvorby a podíl českého divadla na národním a kulturním životě do konce 19. století

Rozvoj dramatické tvorby a podíl českého divadla na národním a kulturním životě do konce 19. století

 od 12. století do 1. poloviny 19. století
– počátky českého dramatu nacházíme ve 12. stol
– kořeny českého dramatu jsou náboženského původu (především námět Kristovy smrti a vzkříšení scéna tří Marií – jdou pomazat Kristovo tělo, u hrobu sedí anděl a zvěstuje jim, že vstal z mrtvých)
– dramatizovaly se a předváděly v kostelech a klášterech
– postupně se do divadla začali zapojovat i učitelé a jejich žáci
– později se dramata začala obohacovat i o světské scény (nákup mastí na trhu, …)  nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely a do krčem
– ve 14. století vznikla 1. staročeská světská divadelní hra – Mastičkář – fraška tři zbožné Marie jsou k hrobu Ježíše, aby ho pomazaly vonnými mastmi nakoupenými na tržišti kritika lidské hlouposti, parodie biblického výjevu – Kristus vzkřísil Izáka X mastičkář pomaže zadek zesnulého člověka a tím ho vzkřísí
poprvé zde promlouvá postava nižšího stavu. Jazyk – hovorové prvky, vulgarismy, latinské výrazy – makarónské verše, kritika středověkých podvodných lékařů, šarlatánství
– fraška – komediální žánr dramatické literatury, jehož námětem je anekdotická zápletka zdůrazňující situační komiku a zveličující komické rysy schematicky vykreslených postav. Vznikla již v antice, rozvíjela se zejména ve středověku (např. Fraška o kádi); v 19. stol. byla rozšířena fraška z maloměstského prostředí
– v dalších stoletích se české drama většinou rozvíjí jako žánr pololidový
– v 17. století se nově objevuje i divadlo loutkové (nejvýznamnějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký – hry o Faustovi, Don Šajnů)
– zvláštní použití měly hry Jana Ámose Komenského, které sloužily didaktickým účelům a měly prohloubit u žáků znalost latiny, Škola hrou – Škola na jevišti
– v polovině 18. stol. vzniká lidová hra se zpěvy, která navazuje na náboženské hry (velikonoční, vánoční,…) a zároveň vytváří i nový druh – hru dobrodružnou tzv. „Kramářské písně“ (Komedie o turecký vojně)
– divadlo sehrálo významnou úlohu v době národního obrození tehdy vzniká i novočeské divadlo
– od roku 1738 divadlo v Kotcích – hlavně německé hry, později jeden den v týdnu hry české první česká hra Kníže Honzík (1771)
– v roce 1783 je založeno Nosticovo divadlo (později přejmenováno na Stavovské) – německé i české hry ve 20. letech 19. století se začíná hrát víc českých her Jan Nepomuk Štěpánek (Čech a Němec, Obležené Prahy od Švédů psal hry rytířské, historická dramata, ale i veselohry ze současnosti jeho soubor byl profesionální) X Václav Kliment Klicpera (Divotvorný klobouk Rohovín čtverrohý, Handrián z Římsu – za Jana Lucemburského, selský jinoch Želmír miluje Ruměnu, dceru rytíře, ten ji však před léty slíbil Hadriánovi – synovi bohatého rytíře, Želmírův přítel Soběbor najímá žoldnéře Srpoše, aby se vydával za Hadriána, když se pak objeví pravý Hadrián uvrhnou ho do vězení, kde ho navštíví duch ( Soběbor ) a přesvědčuje ho, že si Ruměnu brát nemá, mezitím se žoldnéř opije a vše prozrazuje, Soběbor chce situaci zachránit a prohlašuje se taky za Hadriána, nakonec nad nimi vyhraje Želmír svou statečností, když rytíři zachraňuje život na lovuVeselohra na mostě – na jednom břehu přátelská na druhém nepřátelská vojska střeží most tak přísně že skupina obyvatel se dostane na most ale už ne z něj, nemají průvodní list, který odevzdali při vstupu na něj, na mostě Popelka a úředník, rodina je večer jde hledat, milý Popelky vidí jak ji utěšuje úředník => žárlivé scény, hádky, vysvětlování, mezitím se strhává bitva mezi vojsky a most je pod palbou, zkouška lásky a oddanosti vesničanů, vše končí vítězstvím přátelských vojsk a most je uvolněn byl nejúspěšnější v dramatech ze současnosti, v nichž nastavuje současníkům komické zrcadlo píše ale i historické hry např. Blaník, Božena, Jan za chrta dán)
– v letech 1786-89 působí české divadlo Bouda (na Václaváku) – hrálo se česky s ní jsou spojena jména: Václav Thám, který psal vlastenecké hry z národních dějin (Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka); Prokop Šedivý byl oblíbeným autorem frašek z pražského lidového prostředí (Masné krámy a Pražští sedláci)
– Josef Kajetán TYL
– za něj dosáhlo svého vrcholu obrozenecké divadlo
– Klicperův žák
– psal zejména hry ze současnosti, které často obsahovaly sociální kritiku (Pražský flamendr, Bankrotář, Paličova dcera)
– z jeho veseloher se stala populární Fidlovačka aneb žádny hněv a žádná rvačka, která obsahovala budoucí českou hymnu, kterou zpíval slepý houslista (zhudebnil František Škroup)
– pohádkové báchorky – Strakonický dudák aneb hody divých žen Lesní panna aneb cesta do Ameriky
– historické hry – Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč