Josef HIRŠAL (1920)

Josef HIRŠAL (1920)
– člen Skupiny Ohnice; básník konkrétní a experimentální poezie a prózy
– technologie textu :
automatické – texty pouze zdánlivě vyplývají ze slovních představ, vznikají mechanicky  inspirace surrealismem , ale zabývá se i strukturou slova konkrétní – text z plnovýznamových slov + větná stavba a interpunkce, abstraktní – obsahuje nevýznamové (nesémantické) slova = shluky hlásek
otevřené – volná struktura, libovolně navazují a variace, nejsou omezeny prostorově ani účelově
sémantické – vycházejí z předem stanovených významů jazykové podstaty
– pracoval jako učitel, poté jako redaktor
– po r. 1948 se soustředil hl. na tvorbu pro děti
– r. 1968 spolu s Bohumilou Grögerovou vydal sb. JOB-BOJ; spolu též sestavili antologii EXPERIMENTÁLNÍ POEZIE
– po r. 1969 nesměly jeho knihy vycházet
– až po r. 1989 vychází kniha Trojcestí; memoárové dílo LET LET; antologie české experimentální poezie VRH KOSTEK – to vše spolu s B. Grögerovou

50. léta – básníci sdružení kolem časopisu Květen – básníci „všedního dne“
Miroslav HOLUB (1923)
– básník a vědec, civilním povoláním lékař
– u něj nejmarkantnější inspirace všedními problémy života; píše zdánlivě strohé verše; přímá a jednoznačná vyjádření, maximální sdělnost; téma lidské velikosti životních hodnot; témata z lékařského prostředí
– sb. DENNÍ SLUŽBA; ACHILLES A ŽELVA; KAM TEČE KREV; TAK ZVANÉ SRDCE
– proti hlouposti, netečnosti hledá obranu ve vědě, v pravdě
– reportážní prózy z cest – ŽÍT V NEW YORKU; ANDĚL NA KOLEČKÁCH
– patří k nejpřekládanějším českým básníkům do jiných jazyků

Jiří ŠOTOLA (1924-1989)
– básník skupiny Květen, prozaik a dramatik
– sb. NÁHROBNÍ KÁMEN; VENUŠE Z MÉLU; HVĚZDA YPSILON– od romantických veršů k epice (protiválečné pásmo s židovskou tematikou Bylo to v Evropě) k filozofickým úvahám (b. Óda na smrt Karla Hynka Máchy) a aforistickému výrazu
– jeho poezie zčásti navazuje na tvorbu Nezvala z období poetismu (uváděním scén z poutí a jarmarků)

Karel ŠIKTANC (1928)
– na počátku své básnické dráhy byl ovlivněn komunistickou ideologií; po r. 1960 pracoval v Československém rozhlase, pak byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta
– po r. 1968 upadl v nemilost, publikoval jen v zahraničí a samizdatu
– došel až ke sbírkám s rostoucími pocity existenciální úzkosti
– lyrickoepická skladba HEINOVSKÉ NOCI (1960) – o vypálení Lidic v červnu 1942; forma pásma, eufonie, rytmus i baladičnost; motivy bolesti a utrpení, obraz hrubosti a násilí, důraz na detail zároveň s propracovanou euforií a zvýrazněným rytmem motto z Heinricha Heina – motiv se 7x vrací v obměňovaném refrénu
– sb. ZAŘÍKÁVÁNÍ ŽIVÝCH (1966) – lyrický cyklus 13 básní s jednotnou stylizací a řečovým gestem; téma lidského osudu; existenciální úzkost; nenaplněné naděje, ztráta víry
– skladba ADAM A EVA (1968) – motivováno biblickým vypravováním o stvoření světa; prolínání minulosti s přítomností; melodické verše; zvukomalba
– sb. ČESKÝ ORLOJ (samizdat 1970, Mnichov 1980) – 12 básní pojmenovaných podle kalendářních měsíců; koncipováno jako fiktivní dialog otce se synem o příslušnosti k tradici, národu, české zemi; slovo orloj zde znamená cyklický běh života, symbol kruhu jako věčnosti; užití historismů, archaismů, dialektismů v kontrastu s novotvary