Jan Čep (1902 – 1974)

Jan Čep (1902 – 1974)
Narodil se v Myslechovicích u Litovle v chalupnické rodině. Studia na FF UK nedokončil, živil se jako spisovatel, redaktor nakladatelství Melantrich a překladatel z angličtiny, francouzštiny, španělštiny a němčiny. V srpnu 1948 odešel do exilu, žil v Paříži, kde se oženil. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa.
Vedle Vladislava Vančury bývá považován za největšího básníka české prózy. Náměty čerpá nejčastěji z venkova. Jeho styl je epicky střídmý, prózy jsou často významově neurčité, tajemné; osoby, a situace jsou charakterizovány spíše v sugestivním detailu. Neuchopitelnost a nejednoznačnost lidského bytí vyjadřuje často symbolické slovo stín, v stylistické rovině aposiopese (výpovědní neukončenost naznačená třemi tečkami).
Soubor povídek Dvojí domov (1926) čerpá z dvojí podoby světa – té, ve které žijeme své každodenní životy, a druhé – skryté, tajemné podoby posmrtné věčnosti, z níž můžeme zachytit v tomto životě jen mihotavé odlesky v ojedinělých okamžicích. Hlavními postavami povídek jsou venkovští lidé nebo lidé z venkova odcházející, kteří později obtížně hledají cestu zpátky. Děje povídek prožíváme spolu s hlavními postavami, vnímáme je jakoby vnitřním zrakem, nahlížíme přímo do nitra postav a všechny vnější události jsou omezeny na minimum. Čep vidí venkov sice jako méně zkažený než město, ale nijak ho neidealizuje a vykresluje ho se všemi chybami.
Zde povídka Do města, která popisuje první cestu malého chlapce do města. Je to však spíše cesta do jeho duše. Autor pracuje technikou „vnitřního zraku“. Chlapec sejde z určené cesty, aby se vykoupal v lomu, ve kterém se utopí.
Zeměžluč (1931) – povídkový soubor. Kromě motivu dvojího domova zde Čep rozvíjí též motiv dvojí smrti. Jednak smrt věřícího člověka vykoupenou posmrtnou existencí a smrt sebevrahů – zbavenou vší naděje, smrt lidí, kteří se nedokázali smířit se světem a nenašli v sobě víru.
Povídkové soubory Letnice (1932) a Děravý plášť (1934) – nejčastěji pojednávají o lidech, kteří opustí rodný venkovský domov, do kterého se potom rádi navracejí.
Hranice stínu (1935) – jediný román. Hlavní hrdinové – učitel Prokop Randa a tulák Jan Šimon rezignují na honbu za kariérou a nerozumějí si s materiálním a odcizeným světem. Pro oba je také charakteristické hledání ztracené identity, zatímco prokop Randa ji nachází v navázání na tradice svého venkovského rodu, Jan Šimon ji nachází v cestě za svobodou, která vede pryč z rodné vesnice.
Soubor povídek – Modrá a zlatá (1938). Modrá barva nebe a zlaté slunce a obilí, modrá a zlatá – dvě barvy, které vymezují prostor, ve kterém se děj povídek odehrává.
Sestra úzkost (1975e, 1993) – sám autor toto dílo označil jako zlomky autobiografického eseje. Vzpomínková kniha, ve které se soustředí jen na některé události ze svého života. Postupuje chronologicky – čerpá ze vzpomínek na dětství prožité na vesnici, zmiňuje svá studentská léta, kdy začal pochybovat o víře, ale také, že později své pochyby překonal. Vypráví o svém přátelství s Durychem, Florianem… O tom, jak měl za komunismu problémy s tajnou policií, jak emigroval a o svém pobytu ve Francii.