Charles Baudelaire – 1821 – 1867

Charles Baudelaire – 1821 – 1867
– básník, překladatel, věnoval se literární i výtvarné kritice
– brzy mu zemřel otec (mírumilovný, sečtělý, o 43 let starší než matka)
– otčím byl voják, velká fixace na matku → nemožnost dospět (Byron)
– Jeanne Duval – mulatka, se kterou žil
– psal dokonalé sonety, čistá lyrika, smyslovost – převážně čich (viz báseň Parfémy)
– čas, ve kterém žil nazval „časem mrtvých“
– mluví o prázdném čase, jako čase nenaplněném prací → čas rozkoší
– převrácená, dekadentní estetizace zla
3 motivy: příroda, žena, láska
příroda – přírodu haní, nenávidí, ač sám se považuje za romantika
žena – je vždy přirozená → je proto vulgární
láska – pouze prodej a koupě, veškerá rozkoš pochází ze zlého
– fascinace zlem
• Květy zla – 1875 – lyrická sbírka, která vyvolala takový odpor měšťácké společnosti, že byla z mravnostních důvodů odsouzená k pokutě
– stěžejní dílo, hledá krásu v ošklivosti, spojení představy krásy a zla
– báseň Albatros – symbol básníka, albatros = básník – pták, který krásně létá, ale na zemi je neohrabaný
– kočka – častý motiv jeho básní, symbol nezkrotnosti, magie, noc, často přirovnává ke své milence
VÍNO VRAHOVO
Je mrtva již, jsem volný – trala! Teď zpiji se až v němotu.
Když bez jediného já sou
jsem přišel- strašně křičívala.
Jsem šťasten docela jak král. Je jasno, nebe rozsvítilo … Takové také léto bylo
tehdy, když jsem k ní touhou vzplál.
Svou žízeň dravě sžírající bych, myslím, stěží upil jen, kdyby byl vínem naplněn celý hrob její; – toť co říci:
do studny jsem ji hodil, do zmoli, a kamení, jež studnu roubí,
jsem všechno svalil za ní v hloubi. – A zapomenu, možno-li.
Leč pro vše, co jsme slíbili si a co už nelze rozvázat,
i abychom se sešli snad
jak v časech naší lásky kdysi –

přec vyprosím si od ní zas zvečera při cestě kdes chvíli ¬Oh přijde tam! Tvor pošetilý! Je pošetilý každý z nás!
Ztrhána – byla krásná dosud! A já jsem tolik rád ji měl!
A snad že proto jsem jí děl:
Pryč z života! Pryč odsud!
Kdo dovede mne pochopit!
Z těch hňupů není jediný tu, komu by v noci někdy v skrytu se zachtělo se smrtí zpít!
Ty nemůže nic poraniti ¬jsou stroj jen – tupci opilí ¬ti lásky neokusili
dojista nikdy v celém žití,
jim neznám je hlas kouzel zlých i hrůzy, jež ji provázejí,
fióly jedu, slzy její,
křik řetězů a kostí smích!
– Jsem svoboden a sám teď rázem! Dnes večer nebudu už živ;