RUSKÁ A SOVĚTSKÁ LITERATURA

RUSKÁ A SOVĚTSKÁ LITERATURA
Maxim Gorkij (1867 – 1936)
prozaik, dramatik; zakladatel socialistického realismu v próze
zdrojem jeho tvorby byla vlastní chudoba i dokonalé poznání Ruska, které jako „bosák“ prošel, a důvěrné sžití s ruským mužikem a proletářem
Nejznámější je jeho román Matka (1905-1906), kterým se stal zakladatelem soc. realismu, přestože byl tento směr ustanoven jako vůdčí umělecká metoda v sovětské literatuře až v roce 1934 na 1. sjezdu sovětských spisovatelů. Představuje hrdinu zpočátku neuvědomělého, který postupem času začíná bojovat za zlepšení sociálních podmínek.

Michail Šolochov (1905 – 1984)
prozaik, nositel Nobelovy ceny za mír
4dílný román Tichý Don (1928 40): zachytil tragické osudy konzervativního kozáka Grigorije Melechova na pozadí občanské války, která se v Rusku rozpoutala po VŘSR.
román Rozrušená země (1932 1. díl): zobrazil kolektivizaci ruské vesnice
novela Osud člověka (1957): odráží Velkou vlasteneckou válku. Hlavní postavou je šofér Andrej Sokolov, který ve válce upadl do německého zajetí, podařilo se mu však utéci. Žena a dvě dcery zahynuly při bombardování a syn padl v posledních dnech války. Sokolov zůstal sám a začal pracovat jako šofér v kolchoze. Potkával malého opuštěného chlapce. Jednou na něho zavolal jménem (Váňa) a chlapec si myslel, když zná jeho jméno, že je jeho otcem. Váňův otec odešel na frontu již dávno a Váňa se na něj už nepamatoval, matka zahynula, když cestovali vlakem a vlak byl bombardován. Sokolov si tedy vzal Váňu za syna, ale protože způsobil nehodu, musel z kolchozu odejít a svůj příběh vypráví spisovateli, když čekají na přívoz.

Michail Bulgakov (1891 – 1941)
prozaik a dramatik; vystudoval medicínu a stal se lékařem, později pracoval jako žurnalista, spisovatel, dramatik, herec aj.
filozofický román Mistr a Markétka (1928-40; 1967 Francie, 1968 Moskva): román v sovětské éře nemohl vyjít; řadí se mezi díla tzv. magického realismu. Je to román v románu – kniha je podobenstvím, v němž se prolíná biblický příběh ukřižování Krista s příběhem Fausta, vypráví o Pilátu Pontském; Mistr je autorem románu.
V Bulgakovových povídkách, např. Osudná vejce, Diaboliáda, Psí srdce, se uplatňuje vliv fantasticko-groteskního žánru, skutečné se prolíná s neskutečným.

Boris Pasternak (1890 – 1960)
básník a prozaik; dostal Nobelovu cenu, ale pod vlivem štvavé sovětské kampaně ji odmítl
proslavil se románem Doktor Živago (Itálie 1957, Rusko 1988): podává obraz pohnutých osudů ruské inteligence v době revolučních převratů, obnažuje stalinské deformace, které vedou až k ničení mravních hodnot i lidských životů. Doktor Jurij Živago k historickému dění zaujímá vztah velmi osobní, hodnotí je z hlediska lidské mravnosti, krutost bělogvardějců odmítá stejně jako teror rudých.
Živago se stal v deseti letech sirotkem, román začíná pohřbem jeho matky. Vystudoval, stal se lékařem, ale věnoval se také literatuře. Oženil se s Toňou, narodil se jim syn. Zanedlouho musel jít do války. V nemocnici, kde léčil, se setkal s Larou, ženou svého spolužáka. Vzniklo mezi nimi citové pouto.
Během občanské války se Živago stal zajatcem partyzánů, u kterých musel pracovat jako lékař. Uprchl odsud do Juratina, kde předtím s rodinou žil, kde se také setkával s Larou. Lara s dcerou odjíždějí k čínským hranicím. Živagova žena Toňa, která si myslela, že je mrtev, odjela do Francie.
Živago odjíždí s Lařiným mužem do Moskvy a získává práci. Zakládá novou rodinu, ale brzy umírá v tramvaji na srdeční infarkt.
Epilog doplňuje Živagův osud vyprávěním dvou jeho přátel, poslední část románu tvoří Básně Jurije Živaga. Pasternak v románu vyjadřuje své názory na život, vyslovil touhu po svobodě a humanitě. Zamýšlí se nad údělem člověka a smyslem jeho existence.