Próza v 70. a 80. letech
Próza v 70. a 80. letech:
Po roce 1968 existuje v literatuře nepřirozená situace. Literatura se dělí na oficiální, samizdatovou a exilovou. Samizdatová literatura vycházela tajně a šířila se ve strojopisných opisech. Exilová literatura vycházela v zahraničí zásluhou exilových nakladatelství a byla u nás zakázána.
Už po únoru 1948 vznikla v emigraci řada edicí, v nichž publikovali významní autoři. Patří mezi ně např. Jan Čep, Egon Hostovský, František Listopad aj. K nejvýznamnějším patří Nakladatelství 68 (Sixty-Eight Publishers), které koncem roku 1971 založili v kanadském Torontu manželé Škvorečtí. Vydávali zde vzpomínkové knihy, beletrii a literárně-kritické a literárně-historické práce.
První edice domácího samizdatu začaly vznikat na různých místech takřka od počátku 70. let. K nejznámějším se od roku 1972 řadí edice Petlice založená Ludvíkem Vaculíkem. Manželé Havlovi zaměřili svou edici Expedice na esejistiku, politologii a filozofii. Od roku 1978 fungovala edice Popelnice, která vydávala undergroundová díla. Dvorní edicí Bohumila Hrabala se od poloviny 80. let stala Pražská imaginace.
Vycházely také samizdatové a exilové časopisy. Ze známějších to byly např. Vokno, Revolver revue a Svědectví, které vydával Pavel Tigrid v Paříži.
Mladí autoři z počátku 80. let se stylizují do role „mladých starců“. Vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se útěky od nepřijatelného světa rodičů do přírody a na venkov.
V 70. a 80. letech v oficiální próze chybí významný román. Krize prózy se projevila zejména u autorů, kteří se sice v počátcích projevili jako talentovaní, ale časem si vytvořili schémata, která jen málo obměňovali. Snažili se zaujmout erotickou pikantností a žoviálním humorem. Sem můžeme zařadit např. Jiřího Švejdu, Jana Kostrhuna aj.
Próza po listopadu 1989:
Po listopadu 1989 se začíná formovat nová tvář naší literatury. Dosavadní tři proudy se slévají. Vzniká mnoho nových nakladatelství, která se hlavně na počátku 90. let předháněla ve vydávání dříve zakázaných titulů. Počáteční čtenářský zájem o tyto knihy však poměrně brzy opadl. Literární záplavu zprostředkovanou vydavateli nestačili absorbovat ani literární kritici a historici.
Jednou z nejvýraznějších tendencí české literatury 90. let je konjunktura memoárové a deníkové literatury. Za hlavní příčinu lze považovat potřebu zejména disidentských a exilových tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s normalizačním viděním a interpretací skutečnosti.
V tomto období se v literatuře rozvíjí fantaskní a historická próza, rodové ságy a kroniky, feministické prózy a knihy o ženách a pro ženy. Rozvíjí se také sci-fi a fantasy literatura a reflexivní prózy, často s motivem cesty. Dochází k detabuizaci erotiky a ke komercionalizaci literatury.