Ladislav Fuks

Ladislav Fuks – Prozaik. Představitel imaginativní psychologické prózy vyjadřující úzkost člověka ohroženého fašismem, člověka v době poválečné a poúnorové. Hlavními hrdiny jsou lidé nějakým způsobem psychicky deformovaní, trpící např. schizofrenií, fóbií, nenávistí k rodičům, narůstajícím bestiálním zabijáctvím apod.
Pan Theodor Mundstock – Tragická románová freska z konce druhé světové války. Jejím hrdinou je osamělý Žid, který žije s vědomím, že půjde do transportu. Je plný hrůzy, navíc trpí schizofrenií – svému dvojníkovi dává jméno Mon. Zlom v jeho vnitřním světě způsobí rozhodnutí připravit se na veškerá utrpení, která ho čekají. To ho vede k jakémusi systematickému tréninku. Cvičí hladovění, spí na prkně, nacvičuje práci v lomu. Přemýšlí, jak si poradit s vyraženými zuby. Cvičení ho ale zároveň přivádí k psychické rovnováze. Své souvěrce dokáže utěšovat vymyšlenými optimistickými zprávami. Nakonec je zřejmé, že všechna energie byla vyplýtvaná nadarmo. Román má tragikomický závěr. Pan Mundstock, připravený na koncentrák, umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm Židů na odsun.
Spalovač mrtvol – Tato novela je moderní psychologický horor s rysy grotesky. Hlavní postavou je pan Kopfrkingl, spořádaný a vlídný zaměstnanec krematoria, jenž v sobě v době okupace odhalí kapku německé krve. Pod vlivem nacistického přítele se vnitřně zcela změní. Udává své spolupracovníky, a když je mu nabídnuta závratná kariéra, v koupelně chladnokrevně oběsí svou židovskou manželku, v krematoriu ubije tyčí svého syna Miliho a podobný osud chystá i své dceři. Věří, že pomáhá odstraňovat lidskou bídu a neštěstí na tomto světě. Nakonec „spasitele“ odváží sanita a ten z okna pozoruje lidi zničené válkou.
Ota Pavel – Vlastním jménem Ota Popper. Prozaik, novinář, tvůrce moderní sportovní reportáže a autor povídek s židovskou tematikou. Vypravuje živým, často hovorovým jazykem. Využívá lidové slovesnosti, slova i věty znějí poeticky. Jeho dílo je silně autobiografické. Inspirací mu byl jeho otec a příroda kolem Berounky, Buštěhrad a lesní zákoutí těchto krajů. Otec Leo pracoval jako obchodní cestující, byl to pábitel v hrabalovském slova smyslu a renesanční člověk.
Smrt krásných srnců – Tato povídková kniha je vzpomínkovou autobiografickou prózou, která vznikla na konci autorova života. V několika povídkách se vrací do šťastného dětství, které bylo krutě narušeno okupací. Poeticky, s jemným humorem líčí svůj obdiv k tatínkovi, který si v každé situaci věděl rady a nikdy neztrácel naději. S něhou vzpomíná na maminku. Z celé knihy je patrný autorův silný vztah k přírodě, rybaření, sportu a rodné zemi. Nezanedbatelnou postavou je i strejda Prošek, který vlastnil vlčáka Holana. Prošek je člověk naprosto srostlý s přírodou, král pytláků. Tatínek byl vynikajícím obchodníkem. Pracoval u švédské firmy Elektrolux a prodával vysavače a ledničky. Když přišla okupace, rodina se rázem stala nežádoucí, protože tatínek byl Žid. Přišli téměř o celý majetek. Starší bratři Hugo a Jiří museli odejít do koncentračních táborů, stejný osud později postihl i otce.
Smrt krásných srnců – Před odchodem synů do koncentračního tábora se tatínek rozhodl, že jim ještě musí opatřit pořádný kus masa. Odjel proto k strýci Proškovi nalovit ryby. Ty však nebraly, a proto za pomoci vlčáka Holana ulovil obrovského srnce. Jednoho z těch o kterých vždycky tvrdil, že by je nedokázal zabít.
Kapři pro wehrmacht – Hned na počátku okupace sebrali tatínkovi buštěhradský rybník. Než o Vánocích odjel do koncentračního tábora, vylovil v noci všechny kapry. Příští rok přijeli s velkou slávou vylovit rybník němečtí vojáci. Nikdo nedovedl vysvětlit, jak to že je prázdný.
Jak jsem potkal ryby – Soubor povídek. Později vyšli v souboru Zlatí úhoři.