Jan Zahradníček (1905 – 1960)

Jan Zahradníček (1905 – 1960)

básník, překladatel z němčiny (Rilke), publicista, člen katolické skupiny
nejdříve byl ovlivněn Březinou, později Rilkem
po osvobození odmítl socialismus, v 50. letech byl odsouzen k 13 letům vězení (v době jeho věznění zemřely jeho dvě dcery na otravu houbami), v r. 1960 amnestován, brzy poté umírá
Oblíbeným námětem byl zprvu mystický kult smrti, později česká příroda. Jedinou jistotou všeho je pro něho Bůh. Jeho poezie je halasovského ladění (pesimismus).

Dílo:
sb. Pokušení smrti (1930): smrt je pro něho klíčem k pochopení života i jeho přechodných radostí,
vše je prosyceno touhou po zániku
sb. Pozdravení slunci (1937): vyznání víry v rodnou zem, její chvála; slunce je symbolem Boha
sb. Pod bičem milostným (1944): milostná poezie pojatá duchovně
sb. Stará země (1946): volá po boji se zbraní v ruce
sb. La Salleta (1947): vyjádřil zde svůj nesouhlas se socialistickými přeměnami, odklon od
katolických pozic vnímá jako tragédii národa
sb. Čtyři léta (1969): je inspirována vězením, vyšla posmrtně
próza Pláč koruny svatováclavské: reakce na Mnichov

Jakub Deml (1878 – 1961)

– básník, prozaik, překladatel, esejista, kněz (předčasně penzionovaný)
celoživotně ovlivněn Březinou (zajímavá je jejich korespondence)
jeho poezie se pohybuje mezi kontrastními pocity života a smrti, lásky a nenávisti; projevuje úzkost o život a bytí člověka; jeho dílo je prodchnuto náboženskou vírou

Dílo:
sb. básní v próze Moji přátelé (1913): o květinách a stromech, všeobjímající láska; tato sbírka
působila na avantgardu 20. – 30. let (Nezval, Vančura)
povídky: Tanec smrti (1912), Hrad smrti (1914): lyrizované prózy, dramatický konflikt mezi
životem a smrtí byl charakteristický pro Demlovu
počáteční tvorbu
deníkový soubor Šlépěje (1917 – 1941): 26 svazků, obsahuje úvahy, denní postřehy z kultury,
politiky, korespondence, recenze knih apod.

Proletářská poezie

Těžiště proletářské poezie bylo v letech 1920 – 1924 (Wolkrova smrt). Její vznik souvisí s koncem 1. světové války, s Velkou říjnovou socialistickou revolucí v Rusku (VŘSR, 1917) a se vznikem KSČ (r. 1921).

Základní znaky:
umění musí být třídní, proletářské
zdůraznění společenské a politické role umění – agitačnost umění
důraz na přístupnost a srozumitelnost umění nejširším masám
proti individualismu staví princip kolektivismu
hlásání optimismu
Toto programové vymezení dost svazovalo tvořivou individualitu, proto byly zásady proletářské poezie záhy opuštěny. Na tuto koncepci navazovaly v 30. letech české koncepce socialistického realismu.

Hlavní představitelé: Jiří Wolker, S. K. Neumann, Josef Hora, Jindřich Hořejší, Jaroslav Seifert