Baroko, literatura doby pobělohorské 17.století – 1.třetina 18.stol.

Baroko:- zrod ve Španělsku a v Itálii v pol.16.stol. (z portugalského slova barroco = jímž klenotníci označovali nepravidelně utvářenou perlu o mnoha ploškách) = vystihuje složitost barokního umění
– poslední evropský univerzální styl – tj. uplatňoval se ve všech uměleckých oborech
– podobně jako romantismus i baroko je nejen uměleckým stylem, ale i životním postojem, nový typ náboženskosti (religiozity)
o gotika: Bůh je nahoře a člověk tíhne k němu vzhůru
o baroko: Bůh je přítomen ve všem a všude, vztah člověka k němu i k sobě je složitý – víra je citově vzrušená (exaltovaná), upíná se k zázrakům, proroctvím, znechucení pozemským životem a až mystické (nadpřirozené) ztotožnění s Bohem
– hrůzy a utrpení třicetileté války (1618-1648) oslabily důvěru v lidský rozum, jakou měl humanismus a renesance => ztráta jistoty člověka ve světě, jediná naděje je v Bohu
– nicotnost člověka X dokonalost Boha
– baroko – velmi mnoho podob, obtížná charakteristika
– symboly mají vyjádřit nevyslovitelné a tajemné (astrologové, proroci, stoupenci magie)
– naturalistická konkrétnost – hlavně kazatelé
– lidská bezmocnost vůči řádu a pomíjivosti světa
– dramatické napětí z protikladu ducha a hmoty (především ve výtvarném umění)
– základní tendence je svár a dvojznačnost (odrážející konflikty mezi reformací a protireformací)
– monumentalita – snaha ohromit člověka
– odvrat od přírody
– zásada kontrastu => dramatičnost (krutý ďábel x milostivý Bůh, zlo x dobro)