Kondicionál

-je slovesný způsob podmiňovací;slovesný tvar vyjadřující děj hodnocený mluvčím jako nejistý nebo podmíněný např. prišel bim(ma to byt napsany stsl.)=přišel bych -kondicionální tvary opisného slovesa byti jsou ve stsl dědictvím z psl., kde v této funkci vznikly jako specifický neologismus patrně 2soubory tvarů jednak bimi(tvrdý jer), bi, bi, bimae(tvrdý jer), bite, bon; Perfekto-prezens s významem durativního futura: a bichae, bi, bi, bichomae, biste, biše komplexivní aorist k paradigmatu: bimi
-ve stsl. Lze již v podstatě počítat s jejich splynutím v paradigma jedno, zachovávající dosud archaickou dubletnost některých tvarů. S původním futurálním významem je spojeno užívání tohoto stsl. kondicionálu: a)ve větách účelových prinošaachon že kae nemu i mladince da bi se ichae kosnonlae= Přinášeli k němu i děti, aby se jich dotkl. b) v nepřímých otázkách c)ve větách žádacích a přacích d)v ireálním podmínkovém souvětí
Nosovky ỡ ę vznikly ze spojení samohlásek s nosovými souhláskami před jinou souhláskou na konci slova Zánik: 10-11 stol – proběhla denazalizace ve všech jazycích krom polštiny, polabštiny (znaky nosovosti i v některých makedonských a slovinských jazycích)
Dlouhé slabiky – ę > ä(dlouhé široké é) > á nebo ie(>í) Př. vęce>viece>více desętь>desátý ỡ >ú>ou př. pỡtь>púť>pouť mỡka>múka>mouka
Krátké slabiky. ę > ä>ě nebo a pętь>pět językь>jazyk ỡ > u rỡka>ruka bỡdỡ>budu
Ostatní jazyky:Slovenština-za ỡ střídnice u/ú, za ę v dlouhých pozicích ia, v krátkých po retnicích ä, jinde měkčící ´a Lužická srbština-za ỡ je u, za ę v dolní ě/je, v horní e před původními měkkými souhláskami, ale ja před pův. tvrdými souhláskami Východoslovansk jazyky-za ỡ je u, za ę měkčící ´a Bulharština-za ỡ je ъ (střední samohláska), za ę je e Makedonština- za ỡ je a, za ę je e Srbochorvatština- za ỡ je u, za ę je e Slovinština- za ỡ je o, za ę je e Jery ь měkký ъ tvrdý Jsou to zvláštní krátké samohlásky, kt vznikly z původních krátkých samohlásek u a i Zánik a vokalizace jerů: Některých polohách v slově zanikly zcela, v jiných se vokalizovaly.Podle Havlíkova pravidla-počítáno od konce slova liché jery(slabé) zanikly a sudé(silné) se změnily v plné samohlásky (vokalizovaly se) Př. šьvьcь>švec sьnь>sen Měkký jer měkčil předcházející souhlásku, tvrdý ne př. Tvarь>tvář praporъ>prapor Spojení předložek se jmény platí za jednotku (jery se počítají jako by to bylo jedno slovo)př kъ lьvu> ke lvu Zánikem jerů vznikly další souhláskové skupiny, náročné na výslovnost (ssednúti, dska), zjednodušení vkládáním e (vkladné e) Slovenština-pestrost střídnic-za ь většinou měkčící e, ale i o nebo a, za zčásti neměkčící e, ale i o a a Polština, dolní lužic srbština-za oba jery e, ale e z ь měkčí předcházející souhlásku horní luž srbština – za ъ před tvrdou souhláskou o, jinak za oba jery e polabština- za oba jery neurčitá hláska podobná a, která měkčí následující souhlásku, pokud je z ь východoslovanské jazyky- za ь je střídnice e, za ъ je o bulharština- za ь je e, za ъ střední a-ová hláska označena grafémem ъ srbochorvatština-oba jery splynuly v a Zájmena bezrodá (já, ty, my, vy, sě) K bezrod zájm patří osobní zájm 1. A 2. Os sg., pl., duálu a zájmeno zvratné. Mají zvláštní skloňování
V stsl se v sg a pl uplatňuje genitiv-akuzativ= g se někdy užívá jako ak (tvary mene, tebe, sebe, nasъ, vasъ), tvary mę tę jsou v stsl ještě ortotonické se znaky enkliktik Tvary dat sg mьně, tebě, sebě jsou v stsl ortotonické=přízvučné,používají se v logickém důrazu , po předložkách apod.Jejich paralelní tvary mi, ti, si jsou enklitické=nepřízvuč, užívá se jich po 1. Přízvuč slově ve větě Zvláštnost v morfologii – užívání tvarů ny a vy i v jiných pádech než ve fci původ akuzativu a to A) ve fci ak du (místo na, va), vy taky ve fci nom du (místo va) B) ve fci enklitického dat pl (místo namъ, vamъ) C)vzácně ny ve fci nom pl (místo my)
Infnitiv
Inf se tvoří koncovkou –ti připojovanou k infinit kmenu sloves např nesti dvignǫti slyšati lajati…Původem je asi izolovaný dativ slovesného substantiva(i-kmenového nebo konsonantického) nebo útvar příslovečný vtaženého do sloves tvarů Fce infinitivu A stejná jako v češtině B účel význam i u jména např imějęjь uši slasti da slyštъ = ten, kdo má uši k slyšení ať slyší C)vazba dativu s infinit –účel význam např se polje sъtvorjeno bystъ konjemъ tešti – toto pole bylo upraveno k běhu koní – vedlejší věta obsahová –glagoljỡště vъskrěšenьju ne byti=říkajíce, že vzkříšení neexistuje Vedl věta účinková – po spojce, trỡsъ velijь bystъ vъ mor´i jako korablju pokryvati sę vlьnami=veliká bouře nastala na moři, takže se koráb pokrýval vlnami D ve spojení s přít tvary sloves vъčęti, načęti, iměti, chotěti se vyjadřuje infinitivem nedok sloves jejich futurum(u dok sloves mají futurál význam jejich prézentní tvary), tato opisová slovesa si zachovávají stopy svého zákl lexikál významu – nejsou gramatikalizovaným formantem futura
Supinum
Tvoří se koncovkou –tъ připojovanou k infinit kmeni sloves(od inf koncovým –ъ místo infinitivního -i ) např nestъ dvignỡtъ slyšatъ lajatъ Původ asi izolovaný akuzativ slovesného substantiva, který byl ve specific fci vtažen do sloves tvarů Užívá se po slovesech majícíh význam pohybu nebo vybídnutí k pohybu ve fci přísl určení cíle, účelu.Předmět rozvíjející supinum přechodného slovesa je v genitivu(supinový genitiv) např idỡ lovitъ rybъ – jdu lovit ryby V stsl se tvoří od sloves dok i nedok (ve staré češtině jen od nedok) Postupně vytlačováno infinitivem, zachováno jen v slovinštině a dolní lužic srbštině
Metateze likvid
Metateze = přesmyknutí hlásek; likvidy = slabikotvorné souhlásky (l,r) -docházelo k metatezi s „o“ a „e“
1. or – ol – er – el > ra – la – rě/>re/-le Př. gordr > hrad golva > hlava bergr > brěg > břeh melko > mléko
2. or-, ol- > ra-, la-, ro-, lo- Př. ordlo > rádlo olkati > lákati orbiti > robiti olni > loni
Palatalizace velár V praslovanštině se projevila tendence k unifikaci nebo sblížení jednotlivých hlásek v rámci slabiky. Tato tendence se projevila tzv. Palatalizací velár. Byly tři: Podle zákona o tzv. první palatalizaci se veláry (zadopatrové souhlásky) měnily, následovalo-li za nimi původní ( předslovanské) dlouhé nebo krátké e nebo i (tj slovanské e, ę, a < ē, i, Ь), takto: K se měnilo v Č G se měnilo v (D)Ž dále v Ž CH se měnilo v Š – příklad: litevskému keturì odpovídá slovanské četyre litevskému gývas odpovídá slov. živa k substantivu grěchъ je adj. grěšьnъ dále *grěchьnъ –hřích, hříšný sloveso pekǫ, peku mělo původně 2. os. sg. * pekešь , ale po palatalizaci pečešь podobně mogǫ – mohu, 2. Os. sg. * mogešь po palatalizaci možešь Přecházele-li před velárou ostrá sykavka s nebo z, asimilovala se a stala se tupou sykavkou: Sk- šč, případně šť Zg- žďž –žď Př: *piskēla- piščala- čes. Píšťala, srov. Pískati. První palatalizace se uskutečnila v 5. St. n. l.
Podle zákona o druhé palatalizaci se veláry měnily před následujícím ě nebo i, které vznikly z původních diftongů *oi, nebo *ai takto: K → C G→(D)Z CH →Ś poloměkké Př: roỡka 2. p. rǫcě z rǫkě k nom. Noga dat. Nodzě *nogě Druhá palatalizace se odehrála asi v letech 575- 650 n.l.
Podle zákona o třetí palatalizaci se veláry měnily stejně Jako při palatalizaci druhé, předcházely –li před nimi ь, i, nebo ę a nenásledovala- li za nimi samohláska, která palatalizaci bránila( y snad i ъ. Př. . otъcъ →otikos Probíhala si v 7. St., ale názory se různí.
Aorist Aorist je minulý prostý čas, užívá se ho k označení minulého ( nepůvodního) děje v jeho průběhu, vyjadřuje minulou událost jako proces. Aorist označuje činnost a děje v popředí textové struktury. Aoristem se vyjadřují hlavní události ve svém průběhu a posloupnosti. Ve staroslověnštině se tvoří aorist trojího typu: 1.Aorist asigmatický (prostý, silný) se tvoří pouze od souhláskových sloves I. a II. třídy a to tak, že se k souhláskovému základu připojují koncovky:

Př: vedǫ̨ , vesti —–vedъ, vede, vede, vedomъ, vedete, vedǫ, vedově, vedeta, vedete. ugasnǫ, ugasnoti——–ugasъ, ugase, ugase, ugasomъ, ugasete, ugasǫ, ugasově, ugaseta, ugasete
2. Aorist sigmatický starší – je běžným tvarem aoristu, tvoří se těmito koncovkami:

U některých typů sl. 1. A třídy( bez typu mrěti, pluti a jęti) se tvoření aoristu sigm. projevuje zvláštnostmi:

• Kořenná souhláska se vypouštěla při styku s aoristovými koncovkami
• 1. a 2. Os. se tímto zp. netvoří
• Kořenné souhlásky se prodlužovaly e + o —–ě, a
• Př: vedǫ, vesti- věsъ- , * vědsъ, vede, vede, věsomъ, věste, věsę, věsově, věsta, věste,

U sloves ostatních typů se tvoří ch- ovými variantami uvedených koncovek připojovanými bezprostředně k infinitivnímu základu. Př: umьrǫ̨, umyti….umrěchъ, umrě, umrěumrěchomь, umrěste, umrěšę. Umrěchově, umrěsta, uměste.
Atematická slovesa tvoří aorist sigmatický starší takto: Viz. Naskenovaná tabulka
3. Aorist sigmatický mladší: Tvoří se pouze ze souhláskových sloves I. a II. tř. ch- ovými variantami koncovek aoristu sigm. staršího, které se připínají k souhláskovému kořeni těchto sloves rozšířenému o kmenovou příponu –o- . Nemá vl. tvary pro 2. A 3. os. sg. Př.: vedǫ, vesti….vedochъ, (vede, vede), vedochomъ, vedoste, vedošę, vedochově, vedosta, nedoste.