Novela: Stařec a moře: 1952:
Novela: Stařec a moře: 1952: dnes patrně nejslavnější a nejvíce oceňované autorovo dílo: nobelovské rozměry: bilance moudrosti, života, odhodlání, utrpení, svobody a neumírání. Prostředí Kuby, vyprávěno vševědoucím vypravěčem v er-formě, objektivní, úsporný, minimalizující charakter a styl vyprávění. Do centra pozornosti se dostává starý rybář Santiago El Campeón, osamělý muž, vdovec, ke všemu ještě salov, což prý ve španělštině označuje nejhorší druh smolaře, neboť již přes osmdesát dnů marně vyjíždí na moře a nedokázal ulovit ani tu nejmenší rybu. Přesto je vzorem pro svého parťáka, mladého chlapce Manolina, který zpočátku lovil s ním, ale později mu to rodiče zakázali právě pro nulovou úspěšnost… Možná i díky tomu se mezi oběma vytváří zvláštní pouto ne nepodobné vztahu otce a syna či učitele a žáka. Žijí společnými hovory, předávají si moudro, životní zkušenosti. Jednoho dne stařec vyjede na oceán opět sám, vesluje, trpce vnímá svůj úděl, úděl života, který se ocitl na konci své pouti, možná i proto se vydává dále než obvykle, vnímá moře, stává se jeho součástí, oba dva se vzájemně respektují, jsou do sebe zamilováni. Moře dokonce oslovuje španělským jménem v ženském rodě! Zpočátku opět nemá štěstí, proplouvá sice hejny ryb, ale ty si ho nevšímají, teprve k večeru, když zlehka drží šňůru, cítí, jak zabralo cosi velkého, ba obrovského. Jedná se o měčounovitého marlina: začíná souboj, na který jako by čekal celý život… Jen on, ryba a moře.
