ČESKÝ JAZYK

ČESKÝ JAZYK - obsah:

2011-03-11T00:41:00.000-08:00

PRÓZA 90. LET

2010-10-29T02:01:00.000-07:00

V 90. letech ještě tvoří autoři několika generací.
Směry: převažoval realismus, který se rozšiřoval v historické a venkovské próze.

Historická próza

Zikmund Winter (1846 – 1912)

Po gymnáziu vystudoval historii. Je spjat s Prahou a Rakovníkem. Hodně bádal v archívech. Působil jako středoškolský profesor dějepisu. Ve svých dílech byl inspirován archívy.Z výzkumů dělal cykly. Psal prózy, kterým říkal „obrázky“:

Rakovnické obrázky
Pražské obrázky – povídka Nezbedný bakalář (zfilmované)
Starobylé obrázky z Rakovnicka – vycházely postupně (1886 – 1888)
Mistr Kampanus (1909) – román, obraz kolem doby Bílé Hory
- hlavní postavou je Jan Kampanus Vodňanský – drama víry, aby zachránil univerzitu,
rozhodl se přejít ke křesťanství, ale nebylo to nic platné
Rozina sebranec (1905) – dívka, kterou matka po narození opustila. Vychovávali ji cizí lidé. Zamilovala se do Itala, ale vzala si starého muže (zfilmováno).

Alois Jirásek (151 – 1930)

Narodil se v Hronově.V Hradci Králové vystudoval gymnázium, v Praze na filozofické fakultě vystudoval historii.
Pracoval jako profesor dějepisu na gymnáziu v Litomyšli a od r. 1888 v Praze, kde žil celý život, avšak často se vracel do jižních Čech. Měl řadu přátel mezi spisovateli, např. K.V.Rais, Josef Thomayer...Měl také pozoruhodný vztah k přírodě.
Jeho dílo vychází z archivních materiálů, z historické koncepce Františka Palackého (vrchol dějin viděl v husitství).

Staré pověsti české (1894) – pověsti vycházející ze starých kronik. Pověsti o Přemyslovcích, skutečných i fiktivních, povídky pražské, židovské…Povídky jsou ilustrovány Alšem i Trnkou.

Období:
1) období husitství
2) období pobělohorské
3) národní obrození (a 19.století)

1) období husitství – v 90.letech se přeorientoval na husitství
Mezi proudy (1891) – zachytil vládu Karla IV. a Václava IV.
Proti všem (1894) – zachytil historické postavy skutečné (P. Holý, J. Hus) i fiktivní, jsou
zde zachyceny významné bitvy
Bratrstvo – román
Husitský král – Jiří z Poděbrad

2) období pobělohorské – své romány začal vydávat až v 80. letech
Psohlavci (1886) – Jan Sladký Kozina x Lomikar, končí Kozinovou popravou a výzvou
Skály (1897) – typická doba po Bílé Hoře

3) období – národní obrození (a 19. století)
- v 90. letech rozepsal:
F.L.Věk (1890 – 1907) – těžištěm v 90.letech, příběh skutečné postavy

Jaroslava Janáčková: Alois Jirásek (1987)

Julius Zeyer (1841 – 1901)

Představitel Lumírovců. Hodně cestoval, svá díla často umísťoval do ciziny. Byl básník, prozaik i dramatik.
Tři legendy o krucifixu (1895) – 3 příběhy nábožensky zabarvené (1. próza Čechy, 2. próza Slovensko, 3. próza Španělsko)

Měl také blízko k novoromantismu:
Jan Maria Plojhar (1891) – odehrává se v Paříži. Hlavní postavou je Slovák Roiko, prvky symbolismu

Venkovská próza

Karel Václav Rais (1859 – 1926)

Narodil se v Chotěboři. Pracoval jako učitel. Většinu života žil v Praze. Psal povídky a romány, které umísťoval do Podkrkonoší a Českomoravské vrchoviny.

Povídky:
Výminkáři (1891) – příběhy starých lidí na penzi
Rodiče a děti (1893) – spory generací
Lopota (1895)

Romány:
Zapadlí vlastenci (1893) – příběh husitů východočeské oblasti (učitelé, kněží…)
Západ (1896) – starý farář si přeje dožít svůj život na své faře, což se mu nepovede
- idylické postavy, postavy mají ptačí jména (i v Zapadlých vlastencích)
Kalibův zločin (1892 – příběh mladého Vojtěcha Kaliby, který je podváděn svou ženou, ta
mu porodí cizí dítě. Vojtěch v afektu zabije svou ženu motykou.
Paničkou (1897)
Na lepším (1899

Psal i pro děti.

Antal Stašek (1843 – 1931)

Vlastním jménem Antonín Zeman. Je otcem Ivana Olbrachta. Narodil se v Semilech. Právník,
který často vykonával funkci obhájce dělníků. Později se odstěhoval do Prahy za Ivanem Olbrachtem.

Dílo:
Blouznivci našich hor (1895) – povídkový cyklus Blouznivci= jedná se o náboženské fanatiky nebo hledače různých pravd. Dějištěm povídek je Podkrkonoší.

Teréza Nováková (1853 – 1912)

Narodila se v Praze. Její život je spjat s Litomyšlí. Jejím synem byl Arne Novák. Přišla
o několik dětí.

Dílo:
Z měst i ze samot (1890) – situováno na východočeský kraj (pak i na města)

Karel Klostermann (1848 – 1923)

Narodil se na území Rakouska, studoval medicínu ve Vídni, ale studium nedokončil. Poté pracoval jako středoškolský učitel francouzštiny v Plzni. Říká se mu „básník Šumavy“. V 90. letech psal povídky a romány

Romány:
V ráji šumavském (1892)
Ze světa lesních samot (1892)
Skláři (1896)
V srdci šumavských hvozdů - sbírka povídek, existuje zde úzká vazba mezi přírodou a lidmi

Hlavními postavami byli lesáci, dřevorubci, pytláci…Psal dramata lidská i přírodní (kruté zimy, vichřice).

Adolf Bertstifter
Narodil se v Horní Plané (Lipno). Psal německy.

Jan Vrba
Myslivcův rok – přírodní beletrie

Josef Váchal

Rudolf Tkalčík
Král Šumavy – román, zfilmováno

Petr Pavlík
- žije na Šumavě
Vichřice – román

V 90. letech NATURALISMUS

2010-10-29T01:59:00.000-07:00

Karel Matěj Čapek Chod (1860 – 1927)

Narodil se v Domažlicích. Studium práv nedokončil. Byl žurnalista, redaktor Národních listů, prozaik, kritik.

Dílo:
Povídky (1892)
Nejzápadnější Slovan (1893) – romaneto, má 3 části: romantismus, realismus a naturalismus
Kašpar Lén mstitel – naturalistický román

Josef Karel Šlejhar (1864 – 1914)

Narodil se ve Staré Pace. Studium chemie nedokončil. Vystřídal různé profese: úředník, rolník, učitel. Velmi důsledně uplatňoval naturalismus.

Dílo:
Co život opomíjí (1895) – obsahuje povídku Kuře melancholik (r. 1999 zfilmováno)
Kyvadlo vděčnosti – soubor povídek
Peklo (1905) – román

Josef Merhaut (1863 – 1907)

Narodil se ve středních Čechách (Zbiroh). Od roku 1885 bydlel v Brně. Pracoval jako redaktor deníku Moravská orlice, divadelní kritik.

Dílo:
Černá pole (1897) – povídky o brněnských občanech
Vranov (1906) – román, poutní místo, otázka vztahu muže a ženy

Václav Hladík (1868 – 1913)

Žurnalista, redigoval časopis Lumír. Byl ovlivněn francouzskou literaturou.

Dílo:
Z pražského ovzduší (1894) – soubor povídek
Evžen Voldán (1905)

Růžena Svobodová (1868 – 1920)

- symbolismus a impresionismuss
- žena Františka Xavera Svobody, avšak důvěrná přítelkyně Františka Xavera Šaldy

Dílo:
Na písčité půdě (1905)
Přetížený klas (1905)
Marné lásky (1906)
Černí myslivci (1908) – 9 romaantických příběhů

- výbor próz 90. let: Vteřiny duše (1989)

Literární kritika 90. let

2010-10-29T01:55:00.000-07:00

Kritika = řecký původ, znamená soudit, posuzovat. Dnes to chápeme jako rovnocennou složku vedle prózy, poezie, dramatu...
Rovnocennost si vybojovala právě v 90. letech. Má dva základní adresáty: autora a čtenáře.
Pomáhá čtenáři pochopit kontext díla. Kritická kritéria (měřítka) se utváří na základě studia literatury. Kritika někdy byla spjata s určitou ideologií. Kritika nemůže být nikdy čistě objektivní, což je výhoda i nevýhoda kritiky. Kritika má různé žánry (formy):

glosa - pár řádků
recenze – prostor na zdůvodnění kritiky
kritická stať – větší prostor
esej – hodně subjektivní útvar na pomezí vědy, psal je i Šalda
polemika – výměna názorů
medailon – když má spisovatel narozeniny
nekrolog – ohlédnutí za zemřelým spisovatelem
ankety

Kritika souvisí s literární historií. Kritik porovnává současnost a minulost.

František Xaver Šalda (1867 – 1937)

Narodil se v Liberci, kde strávil pouze dětství. Od gymnaziálních let žil v Praze. Studium práv nedokončil, vystudoval filozofickou fakultu. Pracoval v redakci Ottova slovníku naučného.
Z jeho hesel vyšel soubor Šaldův slovník naučný (1986). Byl redaktorem a kritikem na volné noze. Je spjat s časopisy Volné směry, Česká kultura, Novina, Kmen.
Za 1. světové války habitoval – stal se profesorem. V roce 1919 se stal řádným profesorem.

V Liberci je Šaldovo náměstí, divadlo a ulice. Šalda se cítil umělcem i básníkem. Celý život psal básně, pak i prózu, hry. Byl významným kritikem.

Dílo:
Analýza – povídka, Herben ji kritizoval v časopise Čas, od té doby se rodí „Šalda kritik“
Syntetizm v novém umění (1892) – studie, Šalda nastínil program nového umění = symbolismus

Inspiroval se ve francouzské kultuře. Ovlivnil ho Emile Ennequine, Friedrich Nietsche, Benedetto Croze.

V 90. letech začíná psát kritiky. Odsuzoval Vrchlického, Jiráska, Raise. Nejpříznivěji psal
o české moderně. Vyzvedával symbolisty – Březinu, Sovu, Hlaváčka, později i Petra Bezruče.
Jeho osobní život byl determinován samotou. Na konci 90. let onemocněl – chodil o holi.

Existuje společnost, která vydává Zápisník o Šaldovi.

František Václav Krejčí (1867 – 1941)

Redaktor časopisů Rozhledy, Právo lidu – jako kritik, Čas. Nebyl pouze literárním kritikem, ale sledoval i divadlo a hudbu. Psal beletrii a monografie ( o Nerudovi a Smetanovi…)
Měl blíže k realismu. Zdůrazňoval společenské funkce umění. Literatura má vychovávat.

Konec století (1989) – výbor

Jindřich Vodák (1867 – 1940)

Středoškolský profesor češtiny v Praze. Kritik převážně divadelní (Národní divadlo). Přispíval do Času a Českého slova. Byl přísným a obávaným kritikem.

Kapitoly o dramatě (1941) – vyšlo posmrtně

Hubert Gordon Schauer (1862 – 1892)

Narodil se v Litomyšli. Studoval ve Vídni, v Praze. Po studiích byl redaktorem Národních listů. Zabýval se literaturou, ekonomií, ovládal 5 jazyků – byl to člověk všestranný.
Byl toho názoru, že kritik má přesahovat literaturu. Zemřel na tuberkulózu.

Jindřich Růžička – Hubert Gordon Schauer (2002)

Kritiky v 90. letech psali dekadenti (Karásek ze Lvovi, Procházka). Byla to spíše kritika dojmová, impresionistická.

Městská próza

Ignát Hermann (1854 – 1935)

Narodil se v Praze. Studoval žurnalistiku, redaktor Národních listů, humoristický časopis Švanda Dudák.

Prózy a črty ze života Prahy:
Nedělní povídky (2004) – humoristický výbor
U snědeného krámu (1890 – román, kupec Martin Žemla spáchá kvůli nešťastnému sňatku sebevraždu, zfilmováno
Otec Kondelík a ženich Vejvara (1896) – zfilmováno
Tchán Kondelík a zeť Vejvara (1902) – otec Kondelík se stal určitým typem omezeného člověka, zfilmováno

Divadlo a drama 90. let - pokračování

2010-10-29T01:53:00.000-07:00

Josef Holeček (1853 – 1929)
Prozaik, překládal z jihoslovanských jazyků, ruštiny, finštiny.
Dílo:
Naši – dekalogie, desetidílný cyklus (1898 – 1903)
- zachytil vývoj jihočeské vesnice, zvyky, vztahy
Pero (20. století) – kniha vzpomínek

Jan Herben (1857 – 1936)
Narodil se v Brumovich ( u Hustopečí). Studoval na gymnáziu v Brně. Pod vlivem učitele Františka Bartoše se věnoval folkloristice. Žil v Praze, kde pracoval jako žurnalista, redaktor časopisu Čas. Kritizoval Šaldovu Analýzu. Byl přítelem T.G. Masaryka.
Dílo:
Do třetího a čtvrtého pokolení (1889 – 1892) – hlavní postavy: rodina Hrabců, románová kronika
Proti proudu (1997) – výbor ze vzpomínek

Jeho syn Jan Herben je znám jako významný novinář.

Gabriela Preissová (1862 – 1946)
Dílo:
Črty ze Slovácka (1890)

Jindřich Šimon Baar (1869 – 1925)

Katolický kněz v Klenčí pod Čechovem (Chodsko)
Dílo:
Cestou křížovou (1900)
Jan Cimbura (1908)
tzv. chodská trilogie: Paní komisarka (1923)
Osmatřicátníci (1924)
Lůsy (1925)

- často výbory pro děti, postavy Hanýžky a Martínka

Vilém Mrštík (1863 – 1912)
Narodil se v Jimramově. Dětství prožil v Ostrovačicích. Studium práv nedokončil. Od roku 1889 žil v Divákách u bratra Aloise – spisovatel, publicista, kritik.
Byl nemocný, spáchal sebevraždu. Významnou postavou v jeho životě byla Zdenka Braunerová (téměř manželství). Později žena Božena M. – vydala knihu Vzpomínky.
Dílo:
Pohádka máje – v roce 1892 ve Světozoru, až roku 1897 jako kniha, hlavní postavy Helenka a Ríša, 2 filmové verze (J. Voskovec)
Santa Lucia (1893) – moravský student Jiří Jordán odchází studovat do Prahy, značně autobiografické dílo, naturalistické prvky (obhajoval naturalismus (velký vzor E. Zola)

Překládal z ruštiny:
Obrázky – impresionistické prvky

literární kritik – výbor Moje sny (1902)
obhajovatel staré Prahy – Bestia triumphans (1897

Alois Mrštík (1861 – 1925)
Učil v Divákách, publicista Moravské revue.
Dílo:
Dobré duše (1893) – drobné povídky
Rok na vsi (1893) – románová kronika, moravský venkovský život (podtitul Kronika moravské dědiny)
Maryša (1894) – drama psané společně s Vilémem

Byli 4 bratři – Vilém, Alois, Norbert, František. Norbert vyzradil pseudonym Vladimíra Vaška = Petr Bezruč.

Divadlo a drama 90. let

2010-10-29T01:50:00.000-07:00

Divadlo
- centrem českého divadelního života bylo Národní divadlo v Praze (založeno r. 1881, poté jej zasáhl požár a obnoveno bylo r. 1883)
- v Brně stálo nynější Mahelovo divadlo a na Zelném trhu divadlo Reduta

Drama
- v dramatu se objevoval romanticko – historický proud
- představiteli tohoto proudu byli například:

Julius Zeyer
Neklan (1896) – hra
Radúz a Mahulena (1898) – pohádková hra, příběh lásky. Je to melodram, kde hraje důležitou roli hudba Josefa Suka

Jaroslav Vrchlický
Hippodamie (1890 – 1891) – trilogie, hrála se současně v Národním divadle
- řecké tragické postavy
- je to také melodraam: hudba Fibicha

Poté se hrály hry s realistickou tématikou:
1) historické
2) venkovské
3) městské

Alois Jirásek
- nejprve psal hry s venkovskou tématikou:
Vojnarka (1890) – vdova prožívá nešťastnou lásku ke svému někdejšímu milenci, končí deziluzí, situované do Litomyšlska
Otec (1894) – chamtivý sedlák způsobí díky své chamtivosti rozvrat celé rodiny a dokonce smrt vlastního syna, situováno na Litomyšlsko

- psal také drama historické
- napsal husitskou trilogii, kde se objevují i postavy fiktivní:
Jan Žižka (1903)
Jan Hus (1911)
Jan Roháč (1914)

Jaroslav Gilbert ( 1871 – 1936)
Profesí byl chemik, ale živil se jako novinář. Věnoval se dramatické tvorbě.
Dílo:
Vina (1896) – hra, příběh trojúhelníka (Mína, Uhlíř a Hošek). Probíhá konflikt mezi těmi třemi. Řeší otázky manželství, sexu. Končí tragicky, kdy Mína spáchá sebevraždu.
O boha (1898) – hra, problém boží existence
Falkenštejn – historická hra, příběh Záviše z Falkenštejna – jeho milenecký vztah s Kunkutou a pak jeho manželství s ní, nakonec byl popraven
- Shakespearovské rysy

Jiří Mařánek – Romance o Závišovi

Václav Vančura – Obrazy z dějin (je tam kapitola o Závišovi)

Hry z prostředí venkova i města

František Xaver Svoboda
Dílo:
Směry života (1882)
Útok zisku (1884)

bratři Mrštíkové – Maryša
- hra z jihomoravské vesnice
- Maryša si vezme proti své vůli vdovce Vávru, kterého zabije

Jaroslav Kvapil (1868 – 1950)
- režisér Národního divadla
- ve 20. století působil v divadle na Vinohradech
- dramatik, dramaturg i režisér
- nejprve psal poezii, poté přimkl k divadlu
Dílo:
Princezna Pampeliška (1897) – pohádka, Honza versus panstvo
Byl ovlivněn impresionismem:
Oblaka (1903) – lyrická hra
Svazek pamětí – O čem vím (1932)

Jaroslav Maria (1870 – 1942)
- jeho příjmení je pseudonym (původně Mayer)
- advokát v táboře, věnoval se dramatické tvorbě i próze
- zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi
Dílo: V podvečer věku (1898) – trilogie, rodinné drama (rozpad rodiny)
Itálie (1925) – napsal průvodce po Itálii

Maturitní okruhy z jazyka

2010-08-06T02:33:00.001-07:00

1. O původu a vývoji českého jazyka
2. Vývoj slovní zásoby
3. Větné členy a polovětné konstrukce
4. Souvětí
5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy
6. Slovní druhy a principy jejich třídění
7. Zvuková stránka jazyka
8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků
9. Význam slova a jeho složky
10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)
11. Odchylky od větného schématu
12. Publicistický styl
13. Mluvnické kategorie jmen a sloves
14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné
15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov
16. Souřadné spojování vět a větných členů
17. Stylistické rozvrstvení slovní zásoby
18. Tvoření slov v češtině
19. Slohové postupy a útvary
20. Výpověď a věta, mluvnická stavba věty jednoduché, větné vztahy
21. Slova mnohoznačná, homonyma, synonyma, antonyma
22. Obohacování slovní zásoby
23. Funkční styly a slohotvorní činitelé
24. Jazyk a racionální studium textu, zpracování informací
25. Souvětí podřadné

25. Souvětí podřadné

2010-08-06T02:30:00.000-07:00

- souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných

- souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.

- druhy vedlejších vět:
▫ vedlejší věta podmětná (Kdo? Co?): vyjadřuje podmět věty řídící, která je tvořena pouze přísudkovou částí, spojovací výrazy: vztažná zájmena (Kdo se učí, dosahuje dobrých výsledků.), příslovce (Není známo, kdy přijede.), spojky že, aby, kdyby… (Bylo mi doporučeno, abych zůstal v pokoji. Potěšilo mě, že si vzpomněl.)

▫ vedlejší věta přísudková: vyjadřuje jmennou část přísudku, ve větě řídící je jen spona, spojovací výrazy: jak, jako, kdo, takový, že… (Obloha je, jako vymalovaná. Nejsi taková, za jakou jsem tě považoval. Byl z těch, kdo šířili osvětu na venkově.)

▫ vedlejší věta přívlastková (Jaký? Který? Čí?): vyjadřuje přívlastek některého podstatného jména věty řídicí, na němž závisí, blíže ho určuje nebo omezuje jeho význam, stojí zpravidla hned za jménem, které rozvíjí, spojovací výrazy: vztažná zájmena a příslovce (který, jenž, kdo, co, kde, odkud, kam, kudy aj.), někdy spojky že, aby, jak, zda. (Úspěšně složil zkoušku, která byla velmi obtížná. Zavolali ho ve chvíli, kdy usnul. Lákala ho představa, že by mohl zvítězit.)

▫ vedlejší věta předmětná (pádové otázky kromě 1. a 5. pádu): vyjadřuje předmět řídící věty, závisí na slovese věty řídící, někdy na přídavném jménu, spojovací výrazy: spojky že, aby, jak (Vzkázal, že hodina odpadla. Nechci, aby k nám přišel.), vztažná zájmena kdo, co (Řekni, kdo to je.), vztažná příslovce kde, kam, odkud (Zeptal se, odkud přichází. Zajímalo ho, kam večer půjdeme.)

▫ vedlejší věta příslovečné: vyjadřují příslovečné určení věty řídící, různé okolnosti jejího děje; rozvíjí sloveso v přísudku, přídavné jméno nebo příslovce věty řídící.
- věty příslovečné dále rozdělujeme na:
▫ místní (Kde? Odkud? Kudy? Kam?): vyjadřují místní určení, spojovací výrazy: vztažné příslovce kde, kam, odkud, kudy… (Rozloučili se tam, kde se poprvé setkali. Chtěl se vrátit tam, odkud přišel.)

▫ časové (Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často?): vyjadřují časovou okolnost děje věty hlavní, spojovací výrazy: časové spojky a vztažná příslovce když, až, jakmile, jen, jak, sotva, sotvaže, zatímco, dříve než, kdykoli aj. (Když se vracel domů, začalo pršet. Jednali tak dlouho, až našli řešení. Zatímco se učila, Petr šel do kina. Kdykoli ho bolela hlava, vzal si prášek.)

▫ způsobové (Jak? Jakým způsobem?): vyjadřují příslovečné určení způsobu, spojovací výrazy: jako, jak, aniž, co, pokud,… (Vykonával práci, jak nejlépe dovedl. Pokud šlo o výsledek utkání, byli spokojeni. Čím víc se snažíš, tím méně si tě váží. Jak si usteleš, tak si lehneš. Nikdo mu nepomůže, ledaže by se stal zázrak.)

▫ příčinné (důvodové; Proč?): vyjadřují příčinu nebo důvod děje řídící věty, podnět pro děj věty řídící, příčina (na rozdíl od účelu) předchází, spojovací výrazy: spojky že, protože, poněvadž, jelikož, ježto… (Nepřišel, protože zaspal. Zůstal doma, jelikož ho bolela hlava.).

▫ účelové (Proč? Za jakým účelem?): vyjadřují účel vzhledem k ději věty řídící (tj. okolnost, kam směřuje jednání), účel (na rozdíl od příčiny) následuje, spojovací výrazy: spojka aby (Uděláme všechno, aby to dopadlo dobře.)

▫ podmínkové (Za jaké podmínky?): vyjadřují podmínku, za které může nastat děj věty řídící, spojovací výrazy: spojky kdyby, jestliže, -li, když,… (Jestliže přijde včas, tak stihne začátek představení. Kdybych to věděl, neptal bych se na to.)

▫ přípustkové (Navzdory čemu?): vyjadřující okolnost, která je v nesouladu s obsahem věty řídící, spojovací výrazy: spojky ač, ačkoli(v), třeba, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli (Přestože byly nepříznivé podmínky, odjeli na hory.)

▫ vedlejší věta doplňková (Jak? Jaký?): vyjadřuje doplněk věty řídící, závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo předmětu této věty; zejména jde o věty s rozvitým infinitivem po slovesech vyjadřujících smyslové vnímání, spojovací výrazy: spojek jak, jako, kterak, (zastaralé an, ana, ano) (Vzpomínám na otce, jak rád chodil na houby. Připadal si, jako by se ocitl v pohádce. Pozoroval spolužáka, kterak dělá zbytečné chyby.)

- nepravé vedlejší věty:
▫ spojkové
a) Vloni těžce onemocněl, aby se už z choroby nikdy nevzpamatoval. (místo ale – odporovací vztah)
b) Odpočinul si, aby po chvíli zase pokračoval v práci. (místo a – slučovací vztah)

▫ vztažné
a) následný děj: Spadl pod vlak, který ho přejel. (místo a ten ho přejel – slučovací vztah)
b) místo volně připojené věty hlavní: V koruně stromu seděl kos, který si radostně zpíval. (místo a radostně…)
c) věty s což, čemuž, čehož…, přičemž, načež…: Vybudujeme nová sportoviště, což povede k dalšímu rozvoji sportu. (místo a to povede)
d) místo jiných vět, které vyjadřují významový vztah jednoznačně:
Božena Němcová zobrazila svou babičku, které dala i vlastnosti jiných českých venkovských žen. (místo ale dala jí… - odporovací vztah)
Půjdu ještě jednou na výstavu, která se mi líbila. (místo protože se mi líbila – věta vysvětlovací, příčinná)
Nepřijímáme zakázky, které nemůžeme vyřídit včas. (místo nemůžeme-li je… - věta podmínková)
e) zbytečná vztažná věta: Železný drát, který je dlouhý 30 cm, na obou koncích opilujeme. (místo Železný drát, dlouhý 30 cm, na…)

24. Jazyk a racionální studium textu, zpracování informací

2010-08-06T02:26:00.000-07:00

ZÍSKÁVÁNÍ INFORMACÍ
• informace - v širším smyslu zpráva obecně, její obsah, údaje v ní obsažené, a to nejen obsah ústního sdělení, ale i článku, referátu, knihy, ale i signálu (světlem, praporkem…)

- je třeba neustále držet krok s novými poznatky (záleží na oboru, vzdělání, inteligenci, píli), informace získáváme tak, aby byly co nejúčinnější
- vědní obory zabývající se informacemi (aby bylo sdělování informací a práce s nimi co nejúčinnější):
▫ informatika - nauka o získávání, ukládání, zpřístupňování a využívání informací
▫ teorie informace - matematickým základem sdělovací techniky (nezajímá se o vlastní obsah, ale jak vliv okolí snižuje míru informací - šum, telefonický přenos…)

- zdroje informací: sdělovací prostředky (média) a tiskoviny (odborné časopisy, knihy, studie…) - nalezneme je v knihovnách - zde se informace zaznamenávají a třídí + poskytují bibliografické informace (informace o tématech knih a jejich autorech; příjmení, jméno autora, název publikace, místo a rok vydání, stránka/-y) + pomáhají vypracovávat odborné rešerše (souhrn informací o pramenech k určitému tématu; informace o tom, které knihy a časopisy pojednávají o určitém tématu) + stručné výtahy knih …

- orientace: knihy jsou opatřeny signaturami (určité znaky podle kterých jsou knihy rozřazeny do různých kategorií - např. podle velikosti dokumentu, tématu + pořadové číslo v příslušném oddělení)

- katalogy:
- ve velkých knihovnách mikrofiše = záznamy na plochých filmech
- opět k usnadnění orientace - seznamy dokumentů podle různých kritérií:
▫ autorský katalog - dokumenty řazeny abecedně podle jmen autorů (příjmení, jméno, dílo, rok)
▫ systematický katalog - podle vědních oborů, každý obor má příslušné číslo a dále hledáme podle logického klíče (např.: umění - malířství - figurální malířství - portrét apod.)
▫ předmětový katalog - podle obsahových (předmětových) hesel

- většinou knihovny k většině dokumentů připojují tzv. anotaci = zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji

- důležité jsou také knižní bibliografické katalogy; knihovnické katalogy jsou determinovány tím, co ve skutečnosti vlastní, knižní katalogy zahrnují opravdu celou produkci k jednotlivému tématu

- veškeré informace jsou dnes zpracovávány elektronicky, to platí i u katalogů v knihovnách

RACIONÁLNÍ STUDIUM TEXTU
- orientovat se v textu pomáhá:
▫ anotace - zhuštěná, stručná informace o tématice díla, jeho pojetí apod., uvádí se na katalogizačním lístku spolu s bibliografickými údaji
▫ obsah - seznam názvů kapitol a jejich oddílů + čísla stránek; dnes většinou na začátku knihy
▫ předmluva - autor vyslovuje svůj záměr
▫ doslov - může být psát někým jiným než autorem
▫ resumé - shrnutí hlavních myšlenek a závěrů, které se připojují na konec nebo na začátek odborného textu, obvykle cizojazyčně, bývá na jednu stránku
▫ rejstřík - abecední seznam odborných pojmů nebo jmen

- metoda trojího čtení:
▫ zběžné, orientační (představa o celku)
▫ důkladné studium podstatných částí + podtrhávání nebo výpisky, poznámky
▫ výběrové čtení (podtržená nebo vypsaná místa)

- záznamy z textu:
▫ výpisky (excerpta) - doslovně vypsané části textu (s klíčovým slovem - předmětovým heslem pro abecední řazení, bibliografickými údaji, např. na listu A6)
- teze = stručně vyjádřená základní myšlenka
- citát = doslovný výpisek výroku jiného autora (uvádí se v uvozovkách)
▫ osnova - heslovité naznačení výstavby celého textu a významových složek, mívá 3 části (úvod, stať, závěr)
▫ výtah (konspekt) - zachycení hlavních myšlenek a výstavby celého textu v stručných větných formulacích, konkrétní údaje, přehlednost (dělení číslicemi římskými, arabskými, mezinárodním desetinným tříděním, písmeny abecedy); obvykle jmenné vyjádření, odkazy k odborné literatuře, přesné bibliografické údaje

23. Funkční styly a slohotvorní činitelé

2010-08-06T02:23:00.000-07:00

• STYLISTIKA = nauka o slohu (stylu). Pojednává o druzích slohu, o slohové výstavbě jazykových projevů (textů) a o slohovém rozvrstvení jazykových prostředků.

• STYL = způsob výstavby jazykového projevu, tj. způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků

SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ
= podmínky ovlivňující výstavbu projevu
a) subjektivní slohotvorní činitelé – týkají se osobnosti autora (pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, výrazová schopnost, pohotovost, zájmy, charakter, emocionalita, …) a stanoviska autora (vážné Þ oficiální projev, humorné Þ komika, znevažující Þ ironie, satira); záleží na tom, zda je projev bezprostřední nebo předem připravený, zda jde o monolog nebo dialog apod.
Þ individuální styl každého jednotlivce, autora (např. Čapek  Vančura)
b) objektivní slohotvorní činitelé – není ovlivněn osobností autora, na sloh projevu mají velký vliv činitelé obecné platnosti – podmínky a okolnosti, jimiž je mluvčí vázán (projev veřejný ´ neveřejný, adresát přítomný ´ nepřítomný, projev mluvený ´ písemný, prostředí oficiální ´ soukromé, jaký má projev funkci, zaměření a cíl …)

JAZYKOVÉ STYLY PODLE FUNKCE (FUNKČNÍ STYLY)
• styl prostěsdělovací:
- styl běžné komunikace
- cíl: ▫ dorozumět se
▫ podávání informací, hodnocení v neoficiálním a neveřejném styku (mluvené projevy – v osobním kontaktu, konverzaci – ustálené obraty, převaha dialogu; psané projevy – např. sdělení, oznámení, osobní korespondence)
- jazyk: běžná slovná zásoba, hovorovost, obecná čeština
- větná stavba: jednoduchá, často věty citově zabarvené, nadměrné užívání zájmen, ne zcela přesná pojmenování, elipsy, vsuvky, parazitní slova
- slohové útvary: rozmluva, oznámení, zpráva, inzerát, jednoduchý popis, prosté vypravování, vyjádření soustrasti, pozdravy, přípitek apod.

• styl odborný:
- styl věcné komunikace
- vyskytuje se v odborných publikacích, časopisech a učebnicích, při přednáškách, diskuzích apod.
- cíl: poučit
- dělí se podle stupňů odbornosti:
▫ vědecký(teoretický) – podává výsledky vědeckých výzkumů; přesnost, vědecká terminologie, propracovaná stavba
▫ prakticky odborný – poznatky spjaté s praktickou činností v určitém oboru; ustálené obraty, formulace, termíny
▫ populárně naučný (popularizační) – zpřístupnění vědeckých poznatků veřejnosti (popularizace vědeckého poznání); neužívá se příliš speciální terminologie nebo se termíny vysvětlují
- požadavky: pravdivost, přesnost, obsahová úplnost, přehlednost, srozumitelnost, objektivnost, věcná a jazyková správnost, jasnost, logičnost, oficiálnost (bez citového zaujetí), abstrakce a zobecnění…
- jazyk: spisovný, výrazy stylově neutrální až knižní, promyšlený výběr slov, logická přesnost
- slohové postupy: popisný, výkladový, úvahový
- slohové útvary: článek, stať, výklad, studie, pojednání, přednáška, odborný popis, referát, charakteristika…

- slovní zásoba odborného stylu:
▫ termíny = odborné názvy, jejichž význam je jednoznačně vymezen; slova bez citového zabarvení
o terminologický slovník – termíny určitého vědního oboru
o terminologie – soubor termínů jednoho vědného oboru
- význam termínů:
▫ 2 i více významů – např. řeč (1. mluvení, 2. projev)
▫ 1 pojem 2 termíny – např. pevnina = kontinent, novinářství = žurnalistika
- mohou být:
▫ jednoslovné (příslovce, ventil, vodík…)
▫ terminologická sousloví (podstatné jméno…)
- nové termíny:
▫ nejčastěji přejaty z jiného jazyka (laser)
▫ někdy se dá terminologický význam některému z domácích slov nebo slovních spojení (bytové jádro)
▫ méně často se vytvoří zcela nové slovo domácí (vznášedlo, dálnice…)
- multiverbizace (spojení se slovesem) – analyzovat ® provádět analýzu, vyložit ® podat výklad
- univerbizace (vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných) – sekaná pečeně ® sekaná
- syntax odborného stylu:
▫ větná stavba: hutnost, sevřenost - jmenné konstrukce (náhrada vztažných vět podstatnými a přídavnými jmény slovesnými)
▫ složitá souvětí, uplatňuje se mluvnická podřadnost a závislosti několikerého stupně
▫ užívají se vsuvky
▫ pasivní konstrukce – zvratná podoba nebo trpné příčestí
▫ užívání spojovacích výrazů - druhotné předložky: např. v důsledku (protože), za účelem (aby), se zřetelem (aby)

• styl administrativní:
- vyčlenil se ze stylu odborného
- styl jednací, úřední
- požadavky: přesné (až stereotypní) vyjadřování, věcná správnost, úplnost, výstižnost, věcnost, schematičnost, ve formulářích a dotaznících heslovitost
- jazyk: spisovný, ustálené obraty a formulace, zcela neutrální jazykové prostředky, jednoznačnost, zhuštěnost
- syntax: vyšší frekvence jmen a jmenných konstrukcí, heslovité vyjadřování, zkratky, zkratková slova, několikanásobné větné členy, pasivní slovesné tvary
- slohové útvary:
▫ oznamovací: hlášení, zpráva, objednávka, výkaz
▫ dokumentární: zápis, usnesení, protokol, smlouva, potvrzení
▫ heslové: poukázka, vysvědčení, dotazník, poštovní průvodka
▫ ve styku jednotlivce a organizace: žádost, životopis, úřední dopis, posudek

• styl publicistický:
- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- funkce: informační, vzdělávací, získávací, zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizace
- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)

• styl řečnický:
- vyčlenil se ze stylu publicistického
- veřejné projevy politické, slavnostní, soudní, náboženské, při akcích kulturních, populárně vědeckých apod.
- přímý kontakt s posluchači, využití zvukových i mimojazykových prostředků (mimika, gesta)
- emotivní působivost (na rozum i cit)
- řečnické umění = rétorika
- jazyk:
▫ v slavnostních projevech – výrazy citově zabarvené i obrazná vyjádření
▫ v odborných projevech – přesná vyjádření, srozumitelnost, hodnotící výrazy
- požadavky: důraz na kvalitní výslovnost, vhodné členění na úseky (frázování), vhodné tempo řeči + vnější stránka (vhodný oděv, chování…)
- větná stavba: otázky přímé, nepřímé, řečnické (kontakt s posluchači), opakování slov (důraz), paralelismus slovní i větný
- slohové útvary: slavnostní nebo smuteční projev, proslov, přednáška, kázání, soudní řeč apod.

• styl umělecký:
- styl slovesných děl uměleckých (poezie, próza drama)
- cíl: esteticky sdělná funkce + intenzivní citový prožitek (působení na rozum i cit a fantazii čtenáře, posluchače)
- forma: psaná i sekundárně mluvená (postavy v próze a dramatu, autor s čtenářem), dialog i monolog
- významová mnohoznačnost vyjádření (symboly, alegorie)
- jazyk: využití všech jazykových prostředků i kompozičních postupů, všech útvarů a prostředků národního jazyka (od spisovného přes obecnou češtinu, nářečí, profesní mluvu, slang), obrazná pojmenování (metafora, metonymie, synekdocha, personifikace aj.), figury (anafora, epifora, epanastrofa, epizeuxis), synonymní výrazy
- větná stavba: různé typy vět (podle dějové situace), přímá a nepřímá řeč, polopřímá a nevlastní přímá řeč
- slohové útvary: vypravování s charakteristikou, popisem i úvahou, líčení (umělecký popis)
▫ formy básnické: lyrika, epika a jejich žánrové druhy (např. sonet, óda, balada, epos, píseň, elegie aj.), využití rytmu
▫ formy prozaické: beletrie – román, povídka, novela, báje, mýtus, pohádka aj.
▫ forma dramatické: tragédie, komedie apod.

22. Obohacování slovní zásoby

2010-08-06T02:20:00.000-07:00

- slovní zásoba je dána vývojem společnosti, některé jevy a předměty zanikají, nové vznikají, celkově slov přibývá

- způsoby obohacování slovní zásoby:
1. tvoření nových slov:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)
2. spojování slov v sousloví (základní umělecká škola)
3. přejímání slov z cizích jazyků (privatizace, leasing, peeling)
4. změna původního významu slov (spojka, jádro, vysílat)

1. TVOŘENÍ NOVÝCH SLOV - podrobněji viz otázka č.18
a) odvozování - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)

b) skládání
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny (lesostep, hluchoněmý, velkoměsto, černozem, vodovod, kutnohorský, málomluvný, hromobití, okamžik, pravděpodobný, elektroléčba, autodoprava)

c) zkracování
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)

• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)

2. SPOJOVÁNÍ SLOV V SOUSLOVÍ
- sousloví = víceslovná pojmenování s významem jedné slovní jednotky
- termíny, rčení, pranostiky, frázové vazby (dávat pozor), typická přirovnání, pořekadla, přísloví, známé citáty
- šicí stroj, kyselina octová, bytové jádro, Ranní ptáče dál doskáče. apod.

3. PŘEJÍMÁNÍ SLOV Z CIZÍCH JAZYKŮ
- podle zásady potřebnosti, účelnosti, mezinárodní srozumitelnosti; snadné tvoření odvozenin
- slova cizího původu:
a) zdomácnělá = slova, která byla do češtiny přejata z jiného jazyka, ale už se po stránce hláskové a tvarové přizpůsobila češtině; původ si neuvědomujeme
b) cizí = slova přejatá, která si dosud v různé míře zachovala svůj původní ráz, cítíme je jako cizí (aloe, džem, ekzém; w, q, x - slowfox, quadriennium, export; často f, g, dvojhlásky au, eu - gramofon, auto, pneumatika)
- často -i- po h, ch, k, r (historie, chirurg, kilogram, kritika), po c se píše y (motocykl, cyklus)
- tvrdá výslovnost di, ti, ni (diplom, tiket, nikl)
▫ zcela běžná - obecně užívaná, pravopisem přizpůsobená (auto, rekreace, prémie)
▫ méně běžná, ale častá (extrémní, aloe)
▫ odborná (anoda, reostat)
▫ mezinárodní - společná většině kulturních národů (bible, kilogram, doktor)
▫ nespisovná - hlavně z němčiny (kšeft, flaška)

- slova přejímána z:
▫ němčiny: hlavně v 18. a 19. stol.; barva, rychtář
▫ francouzštiny: bujón,fejeton, želé, parfém, kostým, šanson, páže
▫ italštiny: finanční a hudební termíny; banka, moderato
▫ angličtiny: byznys, gól, svetr, džentlmen, mítink
▫ řečtiny a latiny: kostel, telefon, škola
▫ ruštiny: čaj, brigáda, bohatýr
▫ polštiny: tklivý, svěží, závoj
▫ chorvatštiny: junák
▫ maďarštiny: guláš, husar, čardáš
▫ jiných jazyků: otoman (arabština), pyžamo (perština), rýže (indické jazyky), kečup (čínština), gejša (japonština)

- příčiny přejímání: rychlý rozvoj společnosti - nutnost pojmenovat nové jevy; mezinárodní srozumitelnost a naopak nesrozumitelnost; někdy je cizí slovo běžnější než české; cizí výraz zmírňuje trapné pocity (např. „korpulentní“ místo tlustá); snadné tvoření odvozenin
- zásady používání: obohacení jazyka; mezinárodní srozumitelnost; účelnost; nepřetěžovat projev přemírou cizích slov; používat slova v přesném významu a se znalostí přesného významu

- stupně přizpůsobivosti cizích slov domácí slovní zásobě:
1. ponechání původní pravopisu a výslovnosti přejatého slova (adagio, interview)
2. částečné přizpůsobení českým pravopisným a výslovnostním zvyklostem (disciplína, gilotina)
3. úplné počeštění pravopisu, mezi výslovnostní a pravopisem je úplná shoda (bazén, džíp, biftek, ekvipáž) = slova zdomácnělá

4. ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)
b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)
c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)
d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!

21. Slova mnohoznačná, homonyma, synonyma, antonyma

2010-08-06T02:18:00.000-07:00

▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)
- přenos pojmenování: metafora (na základě vnější podobnosti), metonymie (na základě vnitřní souvislosti)

▫ homonymie (souzvučnost) - není druhem mnohoznačnosti; slova stejně znějící, ale odlišný význam
▫ úplná - shoda ve všech gramatických tvarech (palička, kolej, role…)
▫ částečná - shoda v některých tvarech (rys, žal…)
▫ nepravá - homografy - shoda jen v grafické podobě (panický oblek  panický útěk)
- homofony - shoda jen zvuková (milý - milí, být - bít, písek - Písek, let - led, oběd - objet)
▫ morfologická - shoda ve tvarech (bratra - 2. i 4. p. sg.)
▫ slovně druhová (kolem - podst. jm. v 7. p. sg. + příslovce + předložka)

▫ synonyma - slova souznačná (stejnoznačná)
- slova mající zcela stejný význam (vlastní synonyma - zeměpis = geografie, přísudek = predikát, zde = tady) nebo téměř stejný význam (více či méně jemné významové nuance - např. z hlediska intenzity výrazu (křičet x volat), citového zabarvení (spinkat x chrápat) nebo vhodnosti užití v kontextu)
- využití synonym: obohacení slovní zásoby - slohová pestrost a vytříbenost (v textu se neopakují stejná slova), v odborném stylu nevhodné (vyjma dvojic mezinárodního a domácího pojmenování)

▫ slova významově blízká: mají podobný, ne však úplně stejný význam (průhledný - průsvitný, ostýchavý - nesmělý)

▫ antonyma - opozita, protiklady
- slova stejného druhu, ale opačných vlastností
- mohou mít kořeny různé (světlo - tma, koupit - prodat), nebo stejné a opak je tvořen kontrastními předponami (nad/pod, s-/vz-,…) nebo záporkou ne-
- význam: při studiu cizích jazyků, v ironickém hodnocení apod.

▫ paronyma - slova podobná
- zvuková podobnost, různý význam
- adaptovat - adoptovat, kompot - kompost

20. Výpověď a věta, mluvnická stavba věty jednoduché, větné vztahy

2010-08-02T02:33:00.000-07:00

- syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou (ucelená myšlenka), mluvnickou (pevná struktura větných členů), zvukovou (označení intonací) a grafickou (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko), slovní vyjádření myšlenky, větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model
- výpověď - konkrétní realizace modelu, věta (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí

STAVBA VĚTY JEDNODUCHÉ
- vyjadřuje jednu myšlenku, má jednu základní skladební dvojici
a) věta holá - holý podmět + holý přísudek
b) věta rozvitá - s rozvíjejícími větnými členy (Malá Věrka a Honzík od sousedů trhali včera u potoka žluté blatouchy.)

- syntaktická skladební dvojice = dvě slova, která k sobě ve větě mluvnicky (formálně) i významově patří
- základní syntaktická dvojice = podmět + přísudek (základ dvojčlenných vět) - predikační dvojice
- v ostatních syntaktických dvojicích člen řídící (Věrka) a člen závislý (malá)

- část podmětová = podmět + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí
- část přísudková = přísudek + všechny větné členy, které ho přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí

- syntaktické vztahy významové:
1. v syntaktické dvojici:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): v ostatních dvojicích, bližší určení členu řídícího členem závislým (malá Věrka, Honzík od sousedů, trhali včera, trhali u potoka, trhali blatouch, žluté blatouchy)

2. v syntaktické skupině:
▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)

- formální vyjádření syntaktických vztahů:
1. v syntaktické dvojici:
▫ shoda = kongruence - v pádě, čísle, rodě nebo osobě
- mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule)
- mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.)
▫ řízenost = vazba = rekce - člen řídící určuje pád členu závislého
- většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy)
- mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů)
- mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím)
▫ přimykáním = adjunkce - tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen
- mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka)
- mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)

2. v syntaktických skupinách:
▫ parataxe (vztah souřadicí) - vztah mezi několikanásobnými větnými členy nebo rovnocennými větami v souvětí, spojení volné (Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.)
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…
▫ hypotaxe (vztah podřadicí) - vztah závislosti mezi větnými členy nebo větami v souvětí, spojení těsnější (Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.)
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…

19. Slohové postupy a útvary

2010-08-02T02:31:00.000-07:00

SLOHOVÉ POSTUPY:
- slohový postup = způsob podání, zpracování tématu (pojetí tématu, řazení a rozvádění tematických složek, výběr jazykových prostředků)
- vytváří základní linii tématické i jazykové výstavby textu

• informační:
- prostěsdělovací, oznamovací, je nejjednodušší
- věcně, pravdivě, srozumitelně konstatuje určitá fakta, aktuálně pojatá; prosté podání informace
- texty vystavěné informačním postupem jsou stručné, věcné, bez citového a expresivního zabarvení
- uplatňuje se v projevech běžné komunikace, v publicistice, v odborných textech
- zprávy, oznámení, běžná rozmluva, telegram, plakát…

• vyprávěcí:
- vystihuje jedinečnou událost v pohybu, ve vývoji, v čase
- je subjektivizovaný - vypravěč, příběh utváří, prožívá ho
- základní čas vyprávění je čas minulý
- druhy vyprávění: - běžné vyprávění v jazykových projevech běžné denní komunikace
- umělecké vyprávění v projevech uměleckého stylu
- ústní i písemné memoáry, reportáže, črty, novely, povídky, romány…

• popisný:
- vypočítává znaky a vlastnosti osob, zvířat, neživých věcí, lidských výtvorů, dějů, činností; uvádíme části nějakého celku, jejich vlastnosti, zjišťujeme, jak části spolu souvisí, především místně a časově
- je subjektivní – autor vybírá jen informace o popisovaném objektu subjektivně
- vznikají texty nesoudržné (může se zaměňovat pořadí informací)
o charakterizační postup: charakteristika osob (charakteristika postav, prostředí, posudek…)
- druhy popisu: - prostý popis – v běžné komunikaci
- dějový popis – v běžném uměleckém stylu
- odborný popis – vědecký
- umělecký popis – líčení
- publicistický popis – popis s dějovým rámcem
- seznam, dotazník, životopis, odborný popis, návod, popisné části ve výkladu, popis v reklamních prospektech, cestopis, popis postav a prostředí v uměleckých dílech…

• výkladový a úvahový:
- srovnáváme různé jevy, objasňujeme jejich vzájemné vztahy, zejména vnitřní, tj. vysvětlujeme příčiny, vyvozujeme logické závěry, podáváme zdůvodněné hodnocení atd.
- autor problém vysvětluje, ale i hodnotí, naznačuje řešení
- v jazykových projevech se často mísí
- druhy výkladu: - útvar teoreticky odborného stylu (vědecký výklad)
- výkladový postup v učební komunikaci (vědecký na VŠ, výklad učiva)
- útvary populárně naučné (články a publikace popularizující odborné poznaní – často se mísí s vyprávěním)
- směrnice, předpisy, zákony a výklady k nim, referát, výklady a pojednání v odborných publikacích, přednáška, odborný referát, proslov, projev…
- druhy úvahy: - postup prakticky odborný (diskuse, úvaha)
- vědecký (úvaha v odborných publikacích, učebnicích, kritická stať, recenze, odborná diskuse)
- publicistický (úvodník, komentář, úvaha, rozhlasová a televizní reklama)
- umělecký (úvaha – postoje a pocity autora, v próze i poezii)

• dialogický slohový postup:
- rozhovor, nejčastěji dvou mluvčích
- je subjektivní, má hovorový ráz, nevytváří soudržný text
- druhy dialogu: - přirozený dialog – v běžné komunikaci
- dramatický a epický v literární komunikaci – v próze, dramatu

SLOHOVÉ ÚTVARY:
= vyhraněné typy jazykových projevů, uspořádané podle určitých pravidel
- v konkrétních projevech se často spojují nebo střídají, prolínají, ale jeden z nich je dominantní
- pro slohový útvar je příznačný tématický okruh, určité slohové postupy a někdy i jednotlivé jazykové prostředky
- slohové útvary třídíme podle toho:
a) na jakém postupu jsou založeny: např. novinový úvodník na úvaze, v návodu na popisu a výkladu, v reportáži na vyprávění s popisem
b) v oblasti kterého funkčního stylu se vypracovaly: v každém funkčním stylu existuje celá řada slohových útvarů, nejvíce v oblasti stylu prakticky odborného = jednacího (např. vyhlášky, výnosy, předpisy, zákony, návody, obchodní dopisy apod.) a publicistického (např. novinový úvodník, politický komentář, zpráva, reportáž, črta, fejeton atd.)
c) zda jde o vyjadřování mluvené, nebo písemné: např. ústní výklad (forma přednášky nebo referátu), písemný výklad (forma článku nebo knižní publikace)
- mluvené projevy --------- dialog = projev, při kterém se mluvčí střídají (rozhovor, diskuse, debata)

monolog = projev jediného mluvčího

- v praxi hromadných sdělovacích prostředků, zvl. v rozhlase a televizi, se vyvinula řada specifických útvarů, také komplexních pořadů zpravodajských, zábavných i poučných; v některých se mluvené slovo spojuje s hudbou a zpěvem

18. Tvoření slov v češtině

2010-08-02T02:25:00.000-07:00

- slovní zásoba je dána vývojem společnosti, některé jevy a předměty zanikají, nové vznikají, celkově slov přibývá
- jedním ze způsobů obohacování slovní zásoby jazyka je tvoření nových slov, a to:
a) odvozováním (přelet, počítačový)
b) skládáním (ropovod)
c) zkracováním (Čedok, ODS)

- kalky = nová slova nebo slovní spojení, která byla vytvořena z domácích složek, avšak podle vzoru slova jiného jazyka (mrakodrap - Wolkenkratzer - skyscraper)

a) ODVOZOVÁNÍ - pomocí:
▫ předpon (výlet)
▫ přípon (letový)
▫ předpon i přípon (výletní)
▫ koncovek - zřídka (rybí, listí)
▫ předložkového spojení (nároží, nátrubek)

- morfém - nejmenší část slova s ustálenou formou a gramatickými významy (kořen, předpona, přípona, koncovka)
- základové slovo - slovo, od kterého je jiné slovo odvozeno (ledovec od ledový, ledový od led)
- slovní čeleď - skupina příbuzných slov se stejným kořenem
do - mluv - a mluv - ítko
ná - mluv - vy mluv - čí
- slovotvorný základ - část slova bez koncovky, kterou převzalo slovo odvozené od slova základového (hlasatel - hlásat) - i odvozená slova mohou být slova základová (lékař - lékařka)!
- kmen - část slova, která zůstane po odtržení koncovky (u sloves rozlišujeme kmen přítomný, minulý a infinitivní)
- kořen (radix) - část slova společná pro všechna odvozená slova, zůstává stejný nebo může existovat v několika hláskových obměnách (hrad - hrádek, ráno - ranní, stůl - stolek, brousit - brusný, jádro - jadérko, pes - psi, jih - jižní, ruka - ručička, hoch - hošík, Kongo - konžský…)
- předpona (prefix) - před slovotvorným základem, mění význam slova (dopis-zápis-úpis; pozoroval - zpozoroval)
- přípona (sufix) - za slovotvorným základem, mění jeho význam, někdy i slovní druh (černý-černota, učit-učitel)
- koncovka - část slova, která se při ohýbání mění, nositelem mluvnických významů, jména v prvním pádě mají koncovku nulovou

P R O D A V A Č K A
předpona kořen přípona koncovka

- příponami tvoříme nová slova (les, lesík, lesní) - koncovkami tvary téhož slova (les, lesa, lesu, lesem, lesy)

Odvozování podstatných jmen
1. příponami
▫ jména činitelská (od sloves): podnika-tel, obháj-ce, top-ič, děl-ník, pěš-ec, výběr-čí, pek-ař, kov-ář …
▫ jména konatelská (od jmen): houb-ař, zhrádk-ář, nož-íř, hokej-ista, ovč-ák, zeměpis-ec …
▫ nástrojů a prostředků (od sloves): šleha-č, vysíla-čka, plati-dlo, odměr-ka, kapá-tko, pad-ák, pal-ivo…
▫ výsledků děje (od sloves): výlis-ek, úlož-ka, pil-ina…
▫ nositelů vlastností (od adjektiv): surov-ec, usedl-ík, chud-ák, listn-áč, běl-och, běl-ouš, sír-an…
▫ míst (od jmen a sloves): smet-iště, střed-isko, prodej-na, cukr-árna, brus-írna, opatr-ovna, poda-telna, včel-ín…
▫ obyvatel, příslušnosti k zemi (od jmen): Evrop-an, Praž-an, Praž-ák, Korej-ec…
▫ přechylování: Novák-ová, učitel-ka, mlad-ice, žák-yně, Jan-a, Josef-ína…
▫ mláďat (od jmen): vlč-e, vnouč-e, medvíd-ě…
▫ zdrobnělá: hříb-ek, keř-ík, myš-ka, okén-ko, kůzl-átko, dom-eček, bratř-íček, chyb-ička …
▫ zhrubělá: chlap-isko, chlap-ák, bab-izna, vrah-oun, zob-an …
▫ hromadná: obyvatel-stvo, žac-tvo, borůvčí-í, strom-oví, chud-ina…
▫ abstraktní:
- vlastnosti: lidsk-ost, tyran-ství, darebác-tví, hloub-ka, chud-oba, dobr-ota…
- děje: sáze-ní, šlecht-ění, my-tí, výklad (nulová přípona), dup-ot, zastáv-ka, služ-ba, zmíle-ná…

2. předponami
▫ zesilující: vel-mistr, pra-vnuk, pře-sila…
▫ zeslabující: pa-klíč, pří-chuť…
▫ rušící: ne-přítel, i-realita, ni-kdo…
▫ společenství: sou-rozenec, spolu-vina…
▫ jiné: nad-výroba, před-prodej, mezi-stanice…
▫ z předložkových pádů: ná-trubek, proti-jed…

Odvozování přídavných jmen
1. příponami
▫ jména vztahová (od substantiv): bratr-ův, matč-in, lékař-ský, had-í, otc-ovský, srdeč-ní, srdeč-ný, srdc-ový…
▫ původu, látky: vln-ěný, kož-ený, oves-ný, kov-ový…
▫ vnějších znaků: píseč-natý, zub-atý, kamen-itý, pór-ovitý, puntík-ovaný, nerudov-ský, větr-ný, červ-ivý…
▫ vnitřních znaků: čest-ný, zahílč-ivý…
▫ dějová (od sloves): neodbyt-ný, hoji-vý, šed-avý, mal-ičký, balí-cí (činnost právě vykonávaná) - bali-cí (účelovost, něco je k něčemu určeno), rozkvet-lý, tich-oučký…

2. předponami
▫ zesilující: nej-novější, pra-bídný, pře-veliký, vše-národní, roz-milý…
▫ zeslabující: ne-hezký, ne-mladý…

Odvozování sloves
1. příponami
▫ z podstatných jmen: kamen-ět, zednič-it, švejk-ovat, noc-ovat, šroub-ovat…
▫ z přídavných jmen: bohat-nout, divoč-et, bíl-it, slad-it, vesel-it se…
▫ ze sloves:
- opětovací: kup-ovat, vyléz-at, kráč-et, míj-et, hon-it…
- opakovací: doděl-ávat, nos-ívat, chodí-vávat…
- okamžitá: hvízd-nout…
▫ z příslovcí a citoslovcí: opakovat, opozdit se; bědovat, cinkat, krákat…

2. předponami
▫ význam místní: do-nést, od-nést, u-nést, od-ložit, vz-nést, roz-nést, s-nést…
▫ dokonavost: do-jít, ze-stárnout, roz-házet, vy-nést, do-psat…
▫ fázovitost: roz-jet se, do-stavět, po-ležet si…
▫ míra: o-smělist se, při-solit, pře-solit, za-křičet…

Odvozování zájmen
▫ neurčitost: ně-kdo, ně-co, kdo-si, kde-kdo, kdoví-kdo…
▫ všeobecnost: kde-co, všeli-cos, který-koliv…
▫ negace: ni-kdo, ni-c…
▫ omezení: málo-který, zřídka-kdo…
▫ pochybnost: sotva-kdo, kdo-pak…
▫ zvýraznění: ten-to, ten-hle…

Odvozování příslovcí
1. příponami
▫ z podstatných jmen: celkem, honem; bezpochyby, zjara, zleva…
▫ z přídavných jmen: mlad-ě, rychl-e, hlubok-o, lid-sky…
▫ ze zájmen: tam, tudy, odtud, onam, zde, sem, kde, kam, kudy, všude, jinde, kdy, tak ,tolik, jinak…
▫ ze sloves: mlčky, vyjma…
▫ z příslovcí: kratčeji (z krátce), hloub/hlouběji, výše/výš, lépe (k dobře), méně (k málo), nevědomky, častokrát…
2. předponami
▫ na-dále, do-dnes, od-jinud, po-blíž, nej-dokonaleji, ne-hezky, pře-mnoho…

b) SKLÁDÁNÍ
- spojování dvou i více kořenů - slova složená, složeniny
▫ slučovací - mezi částmi vztah souřadnosti (lesostep, hluchoněmý)
▫ určovací - vztah podřadnosti, 1 část blíže určuje druhou (velkoměsto, černozem, kutnohorský…)
▫ vazebné - podřadnost se slovesnou vazbou (vodovod, málomluvný…)
▫ predikační (predikace - vztah podmětu a přísudku) - hromobití
▫ nevlastní = nepravé = spřežky - obě části slova mají samostatně smysl (okamžik, pravděpodobný)
▫ hybridní - jedna složka původu cizího (elektroléčba, autodoprava)

c) ZKRACOVÁNÍ
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
o zkratky:
▫ iniciálové (písmenné) - z počátečních písmen, všechna písmena velká, vzniká nesklonné slovo, které se čte jako názvy hlásek (ČVUT, OSN, NATO,…)
▫ frekventovaných slov a slovních spojení - např., tj., atd., apod., a.s. …
▫ titulů - Mgr., MUDr., PhDr., Ing., Csc. …
o zkratková slova – vytvořeno z prvních slabit krácených slov, skloňuje se (Čedok)

• univerbizace = nahrazení víceslovných pojmenování jednoslovnými (panelový dům - panelák, taneční kurs - taneční, trvalá ondulace - trvalá)
• multiverbizace = nahrazení jednoslovných pojmenování víceslovnými, v odborném a publicistickém stylu (dohlížet - vykonávat dohled, analyzovat - provádět analýzu)

Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky

17. Stylistické rozvrstvení slovní zásoby

2010-08-02T02:21:00.000-07:00

SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ SLOVNÍ ZÁSOBY
- většina slov slohově neutrální – pojmenování běžných předmětů, základních vlastností, dějů atd.
- vrstvy slov slohově zabarvených tvoří zejména:
a) slova citově zabarvená
- vyjadřují buď citový vztah kladný (drahoušek, báječný, papat), anebo záporný (hrubián, strašpytel, hnusný)
- citově zabarvené výrazy hrubé a vulgární do spisovného jazyka nepatří!
- některá slova mají v určitém případě citové zabarvení, ale mohou být i neutrální (ty moje zlato o zlato je drahý kov)

b) slova hovorová
- omezena na běžně mluvené vyjadřování spisovným jazykem (elektrika, koukat, šikovný, prima, pořád; obraty: přijde na to, jako by se nechumelilo)

c) slova knižní
- slova, se kterými se setkáváme zpravidla jen ve veřejných projevech oficiálních a slavnostních, v některých literárních dílech a v některých projevech odborných (počin, chrabrý, odvětit, dlít, nicméně, arci; obraty: je s podivem, že…, jít v ústrety)
- neužívají se v běžném hovoru
- knižná zabarvení mají i
▫ archaismy – zastaralá slova, která pojmenovávají nezaniklou skutečnost (školmistr – učitel)
▫ historismy – pojmenovávají skutečnost zaniklou (sudlice, palcát)
▫ poetismy – příznačná pro jazyk poezie (oř, znoj, luzný, poryv)

d) odborná pojmenování = termíny
- lexikální jednotky charakteristické pro vyjadřování odborné, a to vědecké, technické, obchodní atd.
- slova jednoznačná, význam termínů je speciálně vymezen
- terminologie = soubor termínů jednoho oboru
- mezinárodní jednotnost, mezinárodní výrazy

- zvláštní vrstvu (ne slohovou) slov spisovných tvoří slova oblastní – slova, která se užívají jen v určité oblasti
(dědina – vesnice, stolař – truhlář)

- od oblastních slov se liší slova nářeční a obecná – ta jsou nespisovná!
- při vyjadřování v jednotlivých pracovních oborech se vedle termínů spisovných vyskytují i speciální pojmenování nespisovná - profesní mluva (forot – rubanina, veksly – výhybky, odfajfkovat – zatrhnout)
- vrstvu slovní zásoby nespisovné tvoří také výrazy slangové a argotické
▫ slang – typická mluva zájmových skupin, slangové výrazy jsou citově zabarvené a během doby bývají nahrazovány jinými (bajle, úča)
▫ argot – mluva lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (mukl, bachař, prachy)

SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ PROSTŘEDKŮ MLUVNICKÝCH
- většina spisovných mluvnických tvarů slohově neutrální
- některé tvary, vazby a větné konstrukce slohově zabarveny:
a) knižní – u slovesa přechodníky, podoba infinitivu na -ti (dělati), tvary vleku, vlekou, vlec, vazby žádati něčeho, přáti něčeho, předložka stran (něčeho), spojka pakliže
b) hovorové zabarvení – děkuju, děkujou, vazba je k dostání, větná konstrukce je slyšet hudba (je slyšet hudbu), spojka jestli

16. Souřadné spojování vět a větných členů

2010-08-02T02:10:00.000-07:00

15. Aktuální členění výpovědi. Pořádek slov

2010-07-26T02:05:00.000-07:00

AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VÝPOVĚDI
- každá věta souvislé promluvy navazuje na větu předcházející nebo na situaci, o níž se mluví
- aktuální členění výpovědi člení větu na východisko (základ výpovědi, téma, to, co je známé ze souvislosti) a jádro (réma, nová část sdělení)

▫ slovosled objektivní: V - J, v oznamovacích větách bez citového zaujetí (Máte tady pěkný pořádek.)
▫ slovosled subjektivní: J - V, v citově zabarvené výpovědi (Krásný den to byl!), při důrazu (Čert aby je vzal!), ve větách tázacích, žádacích, zvolacích (Pěkný pořádek tady máte!)

POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ
- slovosled v češtině je volný, nikoliv však libovolný, na pořádek slov ve větě má vliv několik činitelů:

▫ činitel významový (viz aktuální členění výpovědi): = nejdůležitější hledisko; v klidném projevu (oznamovací věta) je nejdůležitější sdělení (jádro výpovědi) na konci (je tam i větný přízvuk); při změně postoje mluvčího ke skutečnosti (citově zabarvená výpověď) stojí jádro na začátku (zdůrazněno i zvukově)
Zítra půjdeš do školy. - Do školy zítra půjdeš!
Odpoledne přijel tatínek. - Tatínek už je tady!

▫ činitel mluvnický (gramatický): = vedlejší hledisko; obvyklý pořádek slov podle jejich gramatické funkce, např. substantivní přívlastek (neshodný) stojí za řídícím substantivem (město Praha), ale i výjimky - termíny (kyselina sírová), starobylé názvy (Univerzita Karlova), pokud je přívlastek více rozvitý, stojí také za substantivem; adjektivní přívlastek (shodný) stojí před substantivem (můj otec, velmi dobrá práce)

▫ činitel rytmický (zvukový): má vliv především na postavení příklonek
- příklonky = krátké tvary zájmen nebo tvary slovesa být (jsem, bych), na kterých nikdy není přízvuk a kladou se ve větě jednoduché za první přízvučný úsek (jednoslovný nebo rozvitý), ve vedlejších větách se kladou za spojovací výraz, více příklonek ve větě: 1) jsem, bych…, 2) se, si, 3) mi, tě, ho…byl

- větné členy ve větách řadíme tak, aby se k sobě nedostaly členy, které k sobě skladebně nepatří. Došlo by tak k vytvoření falešných skladebních dvojic (Schválili jednomyslně navrhovaný zákon.).
- musíme dávat pozor na slovosledné chyby. Ve větě nesmíme dávat dvě předložky vedle sebe (Díval jsem se na v neděli vysílaný film.). Dále platí, že příslovečná určení klademe tak, aby bylo jednoznačné, zda rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno (Strouhala 3 dny staré housky. místo Strouhala housky staré 3 dny.).

14. Jazyk spisovný a útvary nespisovné

2010-07-26T02:02:00.000-07:00

- národní jazyk - 1 ze základních znaků národa, historický jev- vyvíjí se společně s vývojem společnosti a lidské činnosti, výraz národní jednoty

SPISOVNÁ ČEŠTINA
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území, celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa; jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti - v tisku, rozhlase, TV, škole
- vznikla na základě středočeského nářečí; novodobá čeština - na základě veleslavínské češtiny Blahoslavovy doby
- hovorová čeština = mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, kratší věty, opakování ukazovacích zájmen, měně přenesené formulace, emocionální prvky – moc krásný, můžu, to je fakt)

NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA
▫ obecné čeština - běžná mluva na většině území (flaška, fajnovej, švindlovat)
- specifické rysy obecné češtiny:
▫ é - í (mléko - mlíko)
▫ -ý, -ý- - -ej, -ej- (mladý - mladej, pýcha - pejcha)
▫ v příčestí min. zaniklo -l (nesl - nes, vedl - ved)
▫ -ama, -ema, -ma (sousedy - sousedama, ženami - ženama)
▫ jsem - sem
▫ protetické v před o- (vokurka, zavopatřit)

▫ nářečí = dialekty - místně a zeměpisně odlišné - rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současnosti zejména na venkově v mluvě starších
- nářečí se stírají vlivem školy, sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky:
▫ v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské)
▫ na Moravě, větší rozdíly (hanácké - střed, moravskoslovenské - JV, lašské - SV Mor. a Slezsko)
▫ nadnářeční útvary = interdialekty - rozdíly mezi nářečími se stírají, přetrvávají nářeční znaky společné větším oblastem (interdialekt hanácký, lašský), obecná čeština = interdialekt český - nejdůležitější, na většině Čech i na Moravě, vyvíjí tlak i na spisovný jazyk

▫ sociální diferenciace češtiny
- rozdíly ve slovníku a frazeologii, nemají vlastní gramatiku
a) profesní mluva - mluva různých povolání (zednické pojmy: fanka, šalovat, kalfas; počítačové pojmy: odbouchnout, sejvnout)
b) slang - mluva zájmových skupin, emocionální zabarvení
▫ myslivecký - pírko, slechy, světla, brva
▫ studentský - koule, puma, matyka
▫ sportovní - meruna, banán
c) argot - mluva deklasovaných společenských vrstev, jazyk lidí okraje společnosti, některé výrazy přešly i do obecné češtiny (káča, prkenice, špicl, fízl, šlehnout si)

VÝVOJOVÉ TENDENCE SOUČASNÉ ČEŠTINY
- nerovnoměrný vývoj, nejrychlejší postup ve vývoji ve slovní zásobě - nutno pojmenovávat nové skutečnosti, pomalejší vývoj v gramatické stavbě
- za současný bývá označován jazyk posledních zhruba 50 let (tj. jazyk 3 žijících generací), ale i rozdíly mezi generacemi

- zdánlivě protikladné tendence:

terminologizace
růst počtu termínů v souvislosti s rozvojem vědy a techniky determinologizace
přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné (pojem, parametr, počítač)

demokratizace
rozšíření spisovné češtiny - vliv školy, vzdělání, růst jazykové úrovně uživatelů
odstraňování zastaralých slov, tvarů intelektualizace
vliv vědeckotechnického rozvoje; jmenné tvary, předložkové obraty (v důsledku, z hlediska)

integrace
stírání nářečních rozdílů, sjednocování

stylová diferenciace
osamostatnění řečnického a administrativního stylu

- stylové posuny v současné češtině:
a) prostředky nespisovné - spisovné hovorové prostředky - spisovná čeština v psaném projevu, prostředky neutrální - prostředky nabývají knižní povahy (častější)
(dříve nespisovné: holka, taky, peču, dělat - dnes spisovné)
b) prostředky knižní - prostředky neutrální - prostředky nespisovné (méně časté)
(dříve odborné: množina, astronaut - dnes běžně užívané)

- přejímání slov = internacionalizace:
- 1 ze způsobů obohacování slovní zásoby, dnes zvláště z angličtiny i jiných jazyků
- v oblasti vědy, techniky, populární hudby, sportu atd. (summit, software, heavy metal, šampiponát atd)

13. Mluvnické kategorie jmen a sloves

2010-07-26T01:56:00.000-07:00

- substantiva, adjektiva: pád, číslo, rod, vzor
- slovesa: mluvnická osoba, číslo, způsob, čas, slovesný vid a rod, třída, vzor

MLUVNICKÉ KATEGORIE JMEN

• pád

7 PÁDŮ OTÁZKY SYNTAKTICKÉ FUNKCE VĚCNÝ VÝZNAM PŘÍKLAD
1. nominativ Kdo? Co? bezpředložkový podmět původce nebo cíl děje; nominativ jmenovací Petr čte knihu. Kniha je čtena odborníky. město Praha, řezník Novák

2. genitiv Koho? Čeho? Čí? přívlastek i předmět přivlastňovací, původce i cíl děje, částečnost, vlastnost, srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový dílo J. Nerudy, přednáška profesora, potrestání viníka, sklenice vody, dívka modrých očí, starší tebe, dosáhnout cíle, odtrhnout od stopky, zbavit se nepřátel, nasypat cukru, nemá naděje

3. dativ Komu? Čemu? předmět nebo příslovečné určení přivlastňovací, prospěchový dát matce knihu

4. akuzativ Koho? Co? předmět cíl děje slyším hudbu

5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání výzva Pane!

6. lokál (o) kom? (o) čem? vždy předložkový převážně příslovečné určení i předmět okolnosti děje šel po mostě, slyšel o té události

7. instrumentál Kým? Čím? příslovečné určení, předmět, doplněk okolnosti děje jel autem, třásl stromem, zvolili ho předsedou

• jmenné číslo
a) singulár - dívka, tužka
b) plurál - dívky, tužky
c) zbytky duálu - na nohou, rukama, očičkama

- zvláštnosti:
- jména
a) pomnožná - tvar mn.č., ale označují jednu osobu, věc (kamna, Vánoce, Teplice)
b) hromadná - tvar j.č., ale označují jevy téhož druhu (uhlí, vojsko, mládež, lidstvo, stromoví)
c) látková - tvarem j.č. označují látku bez zřetele k množství (označují jak část, tak celek; písek, voda, mák, žito)

• jmenný rod
- u podstatných jmen, u přídavných jmen je rod dán rodem řídícího podstatného jména

a) přirozený: pes, fena, štěně
b) gramatický: mužský (maskulinum; životný, neživotný), ženský (femininum), střední (neutrum)

- zvláštnosti:
▫ biologická životnost - gramatická neživotnost (dobytek, hmyz, národ; opačně - nebožtík)
▫ mluvnický - přirozený rod (děvče, žabec)
▫ nevyjádřený rod (mandelinka je škůdce; sýkorka, had - kohout - slepice)
▫ vespolná (kůň - hřebec - klisna)
▫ kolísání v rodě nebo obourodá (spoj, rez, hřídel, náš Stáňa, vaše Jindra…)
▫ kolísání v životnosti (ledoborci/-e, bacili/-y…)

- životnost lze určit:
a) podle životných koncovek -i, -é, -ové
(výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali - dni/dny plynuly)
b) podle 4.p. sg.:
▫ životná: tvary 1. a 4. pádu jsou rozdílné (pán - pána)
▫ neživotná: 1.p. = 4.p. (hrad - hrad)

MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
• slovesná osoba
- 1. osoba - v sg. vyjadřuje děj mluvčího (čtu), v pl. děj skupiny + mluvčího (čteme)
- 2. osoba - v sg. vyjadřuje děj adresátův (čteš), v pl. děj adresátův + ostatních - mimo mluvčího (čtete)
- 3. osoba - v sg. i v pl. vyjadřuje děj někoho jiného než mluvčího nebo adresáta (čte, čtou)

- slovesa neosobní - jen tvar 3. os.: přírodní jevy (prší), tělesné stavy (mrazí mě), smyslové vjemy (v kamnech praská) - základ jednočlenných vět
- slovesa osobní i neosobní: bolí mě zub - bolí mě v zádech
- 3. os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Hlásili to v rozhlase. V továrně zase stávkují.)
- záměny: ▫ 1. os. místo 2. - důvěrnost (Jak se máme?)
▫ 3. os. místo 1. - citovost (Maminka ti pomůže.)
▫ 3. os. místo 2. - uctivost (Co si slečna přeje?)

• slovesné číslo
a) jednotné (singulár) - čtu, čteš, čte
b) množné (plurál) - čteme, čtete, čtou
- do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) - dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…)

- posuny v kategorii osoby a čísla:
▫ plurál autorský (skromnosti) - zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)
▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) - zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)
▫ vykání - vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)
▫ onkání - dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)
▫ onikání - vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?)

• slovesný čas
a) objektivní (základní) - vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucí
b) relativní (poměrný) - vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.)

▫ čas přítomný (prézens) - děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám)
- zpřítomňovací prézens - aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!)
- děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)

▫ čas minulý (préteritum) - děj se udál před okamžikem promluvy
- příčestí minulé + prézentní tvary pomocného slovesa být: vezl jsem
- zkrácená hovorová podoba: viděls, tys tam byl, cos to napsal
- zvratné sloveso: smál ses, přál sis
- plusquamperfektum = čas předminulý (archaické): Královna odešla dveřmi, kterými byla přišla.
- vyjádření výsledku děje (perfektum) - příčestí trpné + tvary slovesa být, mít: je uvařeno, mám uvařeno (vařil a už uvařil)

▫ čas budoucí (futurum)
- forma složená (od nedokonavých sloves) - vyjadřuje děj následující za okamžikem promluvy (budu psát)
- forma jednoduchá (od dokonavých sloves) - vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy (dopíšu)
- u některých sloves pohybu (nedok.) se tvoří futurum pomocí předpony po- (poběžím, povezu) nebo pů- (půjdu)
- vyjádření a) nejistoty v přítomnosti (Asi bude nemocný. To bude pravda.)
b) výzvy (Budeš poslouchat?!)
c) výtky (Ty si budeš ležet, a já abych uklízela.)

• slovesný způsob
a) oznamovací (indikativ) - děj reálný v přítomnosti. minulosti, budoucnosti
- s částicemi - přání (Ať přijde!)
- výzva, rozkaz (Mlčíš! A padám!)

b) podmiňovací (kondicionál) - nereálný obsah slovesa (podmínka, přání, nejistota)
- kondicionál přítomný - potenciálně možný děj, probíhá v přítomnosti nebo budoucnosti (četl bych, četl bys, četl by, četli bychom, četli byste, četli by)
- kondicionál minulý - děj, který byl možný v minulosti, ale neuskutečnil se (byl bych (býval) četl, byl bys četl, byl by četl, byli bychom četli, byli byste četli, byli by četli)
- kondicionálem lze vyjádřit zdvořilost, úctu, skromnost, rozkaz (Co byste si přál? Prosila bych knížku. Mohl bych zaplatit? Měl bys chodit včas.)

c) rozkazovací (imperativ) - výzva, pokyn, rozkaz, rada
- pouze 3 tvary: ▫ 2.os. sg. (piš)
▫ 1.os. pl. (pišme)
▫ 2.os. pl. (pište)
- opisem vyjádřený rozkaz: Ať píše!
- pasivní tvary: buď pozdraven, buďme pozdraveni, buďte pozdraveni

• slovesný rod
- vyjadřuje vztah mezi původcem (případně cílem) děje a podmětem
a) činný (aktivum) - vyjadřuje, co činí podmět - v podmětu je původce děje (Učitel vyvolal žáka.)
b) trpný (pasivum) - vyjadřuje, co činí někdo jiný než podmět - v podmětu je cíl děje (Žák byl vyvolán učitelem.)
- vyjadřuje se:
▫ opisným tvarem trpným (Obchody byly uzavřeny.) - dok. slovesa
▫ zvratnou podobou slovesa (Obchody se otvírají v 8 hodin.) - nedok. slovesa
- dvojí rod mohou vyjadřovat jen slovesa předmětová; slovesa bezpředmětová (pršet, umět, stát…) trpný rod vyjádřit nemohou

• slovesný vid
= schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje
a) slovesa dokonavá - děj dokončený (dočíst, zazpívat)
b) sloves nedokonavá - děj v průběhu (číst, zpívat)

- vidové dvojice: říci - říkat, nést - přinést, skočit - skákat
- obouvidovost: věnovat, obětovat, informovat
- jednovidovost - slovesa pouze dokonavá; nadchnout, přimět
- k utvoření sloves dokonavých slouží často předpony (dospat, vyletět), k utvoření sloves nedokonavých kmenové přípony, zvl. -a- (říkat), -ova- (kupovat), -va- (dávat)

• slovesné třídy
- z tvaru 3. os. sg. přít. času oznam. způsobu
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá

Slovesné tvary neurčité:
a) infinitiv - slovníková forma slovesa

b) přechodníky - 3 tvary (sg. - m., f.+n.; pl. - všechny rody)
- přítomný: -a, -ouc, -ouce (nést)
-e/ě, -íc, -íce (mazat)
-eje, -ejíc, -ejíce (sázet)
-aje, -ajíc, -ajíce (volat)
- minulý: - 0, -ši, -še (přinést)
- v, -vši, -vše (seskočit)

c) příčestí - od kmene minulého
- minulé: -l, -la, -lo, -li, -ly, -la (nést)
- trpné: -(e)n, -(e)na, -(e)no, -(e)ni, -(e)ny, -(e)na (nést)
-t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta (bít)
- z obou příčestí lze tvořit adjektiva slovesná (nesený, zapadlý)

d) podstatné jméno slovesné - od příčestí trpného + koncovka -í
- veden - vedení, kryt - krytí
- vyjadřují vid, zachovávají slovesnou vazbu (dosažení cíle, dosahování výsledků)

Vývojové tendence v tvaroslovném systému jmen současné češtiny
- všechny typy jmen i sloves nejsou stejně frekventované a produktivní
- produktivní morfologické typy jsou živé, atraktivní pro jiné typy:
a) některá jména přejímají tvary produktivních vzorů:
- jména typu kost a píseň (píseň je produktivní vzor), např. lodi i lodě, loďmi i loděmi, zdem i zdím, zdech i zdích
- vzoru kost se pevně drží jen 2 stará jména - věc,řeč + skupina produktivních jmen tvořených příponou -ost (starost)

b) tendence neměnit kmen:
- balíčcích i balíčkách (-ách je produktivní koncovka), rybníčcích i rybníčkách, střediscích i střediskách, jablcích i jablkách, v potoce i v potoku, jazyce i jazyku, kožiše i kožichu

c) méně časté krácení kmenové samohlásky, ale:
- blána - blan, brána - bran
- síla: silou - sílou, sil, silám - sílám, silách - sílách, silami - sílami

- ve 4. p. neživotných jmen někdy užijeme životný tvar (tvar 2. p.) → vyjádření expresivity:
- K svačině si koupím buřta. Střelil jsem pěkného góla. Našel velkého hřiba.

- jmenné tvary přídavných jmen → knižní:
- jsem toho dalek, buď pamětliv jeho napomenutí - běžné bos, jediné možné rád
- vývojový pohyb také u zájmen:
- dříve jen bez něho, dnes i něj (neutrální, ale původně nespisovné)
- původní, jedině spisovný tvar je ve 4. pádě zájmena ono se dnes chápe jako knižní, místo něho se dnes většinou užívá tvar ho
- tvar mne v 2. a 4. pádě dnes knižní, neutrální je tvar mě

Vývojové tendence v tvaroslovném systému sloves současné češtiny
- dochází k stylové neutralizaci tvarů původem hovorových:
- neutrální mažu, mažou - knižní maži, maží
- neutrální kryji, kupuji, kryjí, kupují - hovorové kryju, kupuju, kryjou, kupujou
- neutrální peču, pečou, peč, pečme, pečte, (péct) - knižní peku, pekou, pec, pecme, pecte, (péci)
- neutrální neseme, bereme, mažeme - hovorové nesem, berem, mažem
- neutrální přetnout - knižní přetít
- neutrální pracovat - knižní pracovati

12. Publicistický styl

2010-07-26T01:52:00.000-07:00

- styl sdělovacích prostředků (novin, časopisů, rozhlasu, televize) + veřejných řečnických projevů (soudní řeč, kázání, proslov aj.)
- nejrychleji se vyvíjející styl
- funkce: informační (rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor), vzdělávací, získávací a přesvědčovací (ovlivňuje veřejné mínění ), zábavná
- projev veřejný, monologický i dialogický, forma psaná i mluvená
- publicistické projevy určeny široké veřejnosti
- požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, působivost, originalita, přesvědčivost, výrazová úspornost
- jazyk: spisovný, a to knižní i hovorový a ne zcela spisovný; specifické vyjadřování (osobitost novináře), přesnost a jednoznačnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie; publicismy (obraty používané jen v publicistice), odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s počátkem následujícího)
- automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu (např. soud byl odročen, pachatel byl dopaden…); automatizace výrazů často vede k frázovitosti
- fráze = stereotypně užívané obraty, zmechanizovaná slovní spojení a otřelé obraty; soubor frází = frazeologie
- aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře a oživení textu
- způsoby aktualizace:
▫ ve spisovném textu se užívají výrazy z jiné stylové roviny (např. hovorové – tatrováci, lidové frazeologické obraty, výrazy knižní, zastaralé), dávají se do uvozovek
▫ užívají se slova v nezvyklých spojeních
▫ obměňují se frazeologická spojení
▫ kontrast
▫ slovní hříčky
▫ obrazné vyjadřování
▫ aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek
- opakovaná aktualizace se časem mění v automatizaci
- titulky: snaha zaujmout, stručné, výstižné, naznačují obsah, obvykle jednočlenné věty, důležitost grafické stránky (podtitulek, apod.)
- popisky: doprovod k vizuálními materiálu – stručné v présentu
- autoři novinových článků – novináři
- předpoklady novináře: všestranné vzdělání, spolehlivost, IQ, odhodlání, zdvořilost, etika, čestnost, přesnost, pracovitost, pohotovost, ověřování faktů, schopnost napsat text v krátké době bez dlouhé přípravy, nezaujatost, nestrannost, životní energie

- slohové útvary:
▫ informační, zpravodajské (zpráva, oznámení, inzerát, komuniké, referát, reportáž aj.)
▫ analytické, úvahové (úvodník, komentář, úvahové články, polemika, kritika, recenze, pamflet)
▫ beletristické – prvky uměleckého stylu (fejeton, sloupek, glosa, umělecká reportáž, črta, soudnička, causerie)
▫ v dialogizované podobě (interview apod.)

• zpráva:
- informace o veřejné události, která se již stala, její obsah je minulostí
- často spojena s hodnocením
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)

• oznámení:
- informace o veřejné události, k níž teprve dojde, připravuje se, uskuteční se v budoucnu
- často osahuje výzvu k účasti
- stručnost, heslovitost a grafická úprava
- důležité údaje: název akce, místo konání, časová informace (datum, hodina), obsah akce (téma)
- oznámení v tištěné podobě = pozvánka

• inzerce, reklama:
- speciální druh oznámení v novinách, časopisech, televizi
- cíl: nabídka (koupě, prodej, zaměstnání, seznámení); upoutat, zaujmout, motivovat
- požadavek: maximální stručnost + působivost
- potřebné údaje: kdo, co, kde, kdy, proč
- jazyk: vždy spisovný, pozor na srozumitelnost zkratek
- grafické prostředky: typ, čitelnost, barva, výraznost, odlišnost písma

• referát:
- informuje o aktuálním dění, o průběhu jednání, akce, sportovní akce atd.
- podrobnější zpráva – informuje, hodnotí, přesvědčuje, získává, informuje
- jazyk: běžně známé výrazy, hodnotící výrazy
- ústní referát: mluvená podoba češtiny, jednodušší větná stavba, snaha o kontakt s posluchači (oslovení, i během referátu), autorský plurál (skromnosti), naznačení tématu a jeho stavby v úvodu, pečlivá výslovnost, řečnická působivost, vhodné tempo řeči

• reportáž:
- smíšený útvar s prvky odbornými uměleckými
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého pozorování a styku s lidmi, a to zajímavým způsobem
- cíl: názorná představa prostředí, události Þ „přímý přenos“ (dokumentární přesnost)
- požadavek: očité svědectví autora, pozorovatelský talent; živé, zajímavé vylíčení skutečné události
- jazyk: publicistické prostředky (působivost, zaujetí, názornost, zajímavost), expresivní aktualizované výrazy, obrazná vyjádření, konkrétnost, v závěru pointa
- shodné rysy se zprávou, referátem (informovanost, věcnost) a s fejetonem (působivost, názornost)
- slovní zásoba: přirovnání, opakování slov, oslovení, stylově zabarvená slova, kontrasty, metafory, hyperboly
- syntax: jednoduché věty, prostá souvětí, krátké věty, často neslovesné, vytýkání opisem („Nezapomene ten, kdo zažil…“), různé druhy vět

• úvodník:
- obsahuje hlavní téma, nejdůležitější informaci obvykle celospolečenského významu + rozbor a vyvození závěrečného hodnocení, oficiální stanovisko Þ v úvodu novin (1. strana), výrazný titulek
- jazyk: mírně využito živých jazykových prostředků, např. řečnické otázky, kontrasty, hromadění synonym, souřadně spojované výrazy (výčet)
- použití 1.osoby množného čísla
- styl celkově klidný, oficiální

• článek:
- delší útvar, podstatou je zpráva nebo komentář – někdy povaha kritické úvahy
- cíl: informovat, vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- objektivnost

• komentář:
- druh novinového článku, v němž autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá určité stanovisko k nějakému problému Þ osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- jazyk: pestrý, citově zabarvený styl; subjektivní ráz
- působivé a účinné jazykové prostředky
- větná stavba: věty zvolací, tázací, rozkazovací (naléhavost, působivost), řečnické otázky

• kritika:
- úvaha, která především hodnotí, posuzuje
- cíl: zjistit klady a nedostatky posuzovaného jevu, najít cestu k nápravě
- požadavky: objektivní posouzení skutečnosti, věcnost, pravdivost, ohled na obecný zájem
- kompozice: postup od konkrétních faktů, zobecnění poučení; využití analýzy (rozbor podstaty hodnoceného jevu)
- jazyk: hodnotící výrazy, někdy ironie, sarkasmus; vyjádření citového vztahu k posuzovanému jevu (obrazné, přenesené výrazy)
- syntax: věty zvolací, přací, tázací, řečnické otázky, výzvový infinitiv, kontrasty Þ působivost a přesvědčivost

• recenze:
- hodnocení vědeckého nebo uměleckého díla, zvl. nově vydaného, převaha informativních prvků nad kritikou
- cíl: pomoci čtenáři (orientace v literatuře), autorovi (dosažení vysoké umělecké úrovně díla), společnosti (rozvoj kultury)
- požadavky: objektivnost, argumentace + subjektivní názor, dojem kritika; osobní nezaujatost, široký kulturní a společenský rozhled

• fejeton:
- útvar publicistického a uměleckého stylu
- drobná zajímavá aktuální témata všedního dne, denního života v novém světle
- menší prozaický útvar, v novinách „pod čarou“
- zpracován zábavným lehčím tónem (ironický nebo humorný; Neruda: Kam s ním?); i fejetony vážné (Neruda: Jazyk český)
- cíl: vtipně a duchaplně upozornit na zajímavou věc nebo kritizovat veřejný jev, vyvolání okamžité reakce, odezvy Þ snaha věc napravit
- znaky: přítomnost úvahy – aktuálnost; stanoviska autora a jeho osobní zaujetí + konkrétní údaje a fakta, humor, komika, originalita
- jazyk: přístupný styl, vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, neobvyklost spojeních spojení (nadsázka, obraznost, fantazie); hovorové prostředky, slova významově blízká (k zpřesnění, zesílení vyjádření), citově zabarvená slova, rčení, ironie, satira, působivý titul
- syntax: převaha jednoduchých vět, souvětí slučovací, z vedlejších vět převažují přívlastkové, paralelní řazení slov i vět

• sloupek:
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci; vytříbený styl, kurzíva, na 1. straně novin
- původně ve 20.a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)

• glosa:
- krátká kritická poznámka k událostem a názorům

• kurzíva:
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou

• causerie [kózrí]:
- vtipná novinářská úvaha o problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost, často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek)

• črty:
- bez dramatické zápletky, výjevy ze života

• interwiev:
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru (dialogu) se známou nebo významnou osobností
- podstata: stručné otázky novináře a odpovědi tázané osoby; plynulá návaznost, výstižnost, zajímavost, aktuální tematika, společensky důležitá i zajímavá pro čtenáře
- kompozice: 1. Úvod – představení osobnosti, uvedení do situace
2. Vlastní rozhovor – otázky a odpovědi
3. Závěr – shrnutí, rozloučení
- jazyk: věcné a konkrétní otázky, vtipné odpovědi, přirozené nenásilné vyjadřování, spisovný jazyk (ne knižní prostředky), vhodnost hovorových prostředků, citově zabarvená slova (osobní zaujetí)
- větná stavba: jednoduché, ne příliš dlouhé věty, řečnické otázky, věty jednočlenné jmenné, nedokončené výpovědi (váhání)

11. Odchylky od větného schématu

2010-07-26T01:51:00.000-07:00

ODCHYLKY OD VĚTNÉHO SCHÉMATU
▫ vsuvky (parenteze): spojení nebo věty do schématu vložené, vysvětlují, doplňují nebo hodnotí obsah výpovědi, obracejí se na posluchače, oddělují se čárkami, pomlčkami nebo závorkami, po syntaktické stránce jsou bez určení. (Takový úspěch jsem, upřímně řečeno, nečekal. Učí se – už asi jiný nebude – málokdy. Přísady chloridu vápenatého (1-1,5%) urychlují tuhnutí cementu.)
- před větou (předsunuté) – Jak víš, je svobodný.
- uprostřed věty – Je, jak víš, svobodný.
- za větou (přisunutá) – Je svobodný, jak víš.

▫ výpustka (elipsa): z větného schématu se vypouští to, co by se opakovalo nebo to, co si posluchač snadno doplní, časté v mluvených projevech (v psané podobě především v dramatu) (Co s tím? Další, prosím.)

▫ samostatný větný člen: vytýkají se před větu nebo stojí za větou, odkazuje se na ně příslovcem nebo ukazovacím zájmenem, odděluje se čárkou, typické pro mluvenou řeč  zdůraznění (Na horách, tam bylo hezky. Eva, ta vše ví.)

▫ osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné, rozčleňování (Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám., Bylo tam příjemné prostředí. A klid.)

- do věty se mluvnicky nezačleňuje oslovení, dále se neurčují citoslovce (Brr, to je zima!) a samostatné větné členy

SYNTAKTICKÉ CHYBY
- syntaktické chyby jsou odchylky od větné skladby podle syntaktického hlediska, považované za slohovou neobratnost

▫ zeugma: zanedbání dvojí vazby; spojení souřadných členů vazebním vztahem, který patří jen jednomu z nich (chtěl a volal po něčem místo chtěl něco a volal po něčem;, uvnitř i před budovou místo uvnitř budovy i před budovou)

▫ anakolut: vyšinutí z větné vazby; opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci (Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. místo Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.).

▫ kontaminace: směšování (křížení) vazeb; správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu (cenit si něco – vážit si něčeho - nespr. cenit si něčeho; mimo Jendu – kromě Jendy - nespr. mimo Jendy)

10. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti, věty podle složení (členitosti)

2010-07-19T00:25:00.000-07:00

- syntax (skladba) = nauka o stavbě věty a souvětí; zkoumá principy spojování slov ve věty a utváření větných celků
- věta = základní jednotka jazykového projevu mající stránku významovou, mluvnickou, zvukovou a grafickou
- větou se v užším slova smyslu myslí abstraktní model, za konkrétní realizaci modelu považujeme výpověď
- spojením dvou nebo více vět ve větný celek vzniká souvětí

VĚTY PODLE POSTOJE MLUVČÍHO KE SKUTEČNOSTI
▫ oznamovací (konstatační, enunciativní): vyjadřují sdělení nebo informaci, končí tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Otec se domů vrátil pozdě večer. Rád bych mu pomohl.)

▫ tázací (interogativní): vyjadřují dotaz nebo otázku, zakončeny otazníkem, intonace většinou stoupavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím
a) otázky zjišťovací: odpověď „ano“ nebo „ne“, často uvozeny tázacími částicemi což, copak, zdali, aj. (Půjdeš dnes do kina? Copak dnes nepůjdeš do kina?)
b) otázky doplňovací: odpověď doplňuje to, co nevíme, vždy uvozeny zájmenem nebo příslovcem, (Kdo rozbil to okno? V kolik hodin se sejdeme?)
c) otázky vylučovací: odpověď jen jedna část otázky (Pojedeme k babičce, nebo zůstaneme doma?)
d) otázky řečnické: nevyžadují odpověď (předpokládá se záporná), významově oznamovací věta, formálně tázací (Může o tom někdo pochybovat?)
e) otázky rozvažovací: řešení osobní nejistoty (Co mám dělat? Mám tam jít?)

▫ žádací: vyjadřují rozkaz nebo přání
a) rozkazovací (imperativní): vyjadřují přímý rozkaz, výzvu, zákaz, žádost, prosbu nebo radu, zakončeny tečkou nebo vykřičníkem, intonace klesavá nebo stoupavě klesavá, slovesný přísudek ve způsobu rozkazovacím nebo infinitivu Otevři okno! Zavírat!)
b) přací (deziderativní): vyjadřují přání (citové zabarvení), ukončeny většinou vykřičníkem někdy tečkou, intonace klesavá, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím (Kéž by přestalo pršet! Ať už jsou prázdniny!)

- věty jakéhokoli druhu s citovým vyjádřením nazýváme větami zvolacími, vždy zakončeny vykřičníkem někdy i otazník s vykřičníkem, vzrušená modulace, slovesný přísudek ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím ( Aby nás tak přistihl tatínek! Jak je krásně! Ty už zas něco potřebuješ?!)

VĚTY PODLE ČLENITOSTI
▫ věty dvojčlenné (označované též jako podmětové): mají část podmětovou i přísudkovou, tj. základní syntaktickou dvojici (oba základní větné členy) – vztah predikace
a) s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru): Slunce svítí.
b) s přísudkem jmenným se sponou: Čas jsou peníze. Kotě je hravé. Život není jen pracovat.
c) s přísudkem jmenným beze spony: Mladost radost. Vstupné dobrovolné. Kniha – přítel člověka.
d) s nevyjádřeným nebo všeobecným podmětem: Čtu knihu. Četli to ve třídě.

▫ věty jednočlenné (označované též jako bezpodmětové): nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
a) slovesné (verbální): vyjadřují přírodní jevy (Hřmělo. Prší.), tělesné stavy (Bolí mě hlava.), duševní stavy (Stýská se mi.), smyslové vjemy (V kamnech praská.), někdy obsahují neosobní tvar slovesa (Jede se k moři. Nebylo o tom rozhodnuto.) nebo jsou vyjádřeny infinitivem (Nekouřit! Zavírat!)
b) neslovesné:
- jmenné substantivní: nápisy, názvy, tituly, hesla (Noviny Vysočiny,Té práce! vokativní: Pane Novák!)
- jmenné adjektivní: Vzrušující! Velmi zajímavé!
- jmenné adverbiální: Dobře! Na shledanou!
- citoslovečné: s citoslovci náladovými Ach! Běda!, volními Haló! Marš!, onomatopoickými Bú! Haf!
- částicové: s částicemi přitakávacími Ano.Ovšem. Zajisté.a zápornými Ne. Nikoliv.

- jednočlenné věty neslovesné a věta infinitivní se nověji označují pojmem větný ekvivalent (nepovažují se za věty v plném slova smyslu)

9. Význam slova a jeho složky

2010-07-19T00:22:00.000-07:00

• slovo = skupina hlásek (někdy jen jediná) tvořící ustálený celek a mající svůj ustálený význam; jednotka slovní zásoby (lexikální jednotka, lexém), v každém slově se spojuje stránka zvuková a významová

▫ pojmenovávají skutečnost - židle, jehlan (podst. jm., příd. jm., slovesa atd.)
▫ poukazují na skutečnost - tenhle, já (zájmena)
▫ vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky - brr, haló, haf (citoslovce)
▫ vyskytují se v gramatických konstrukcích - a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
▫ označují konkrétní a jedinečné skutečnosti (nemají obecný význam) - Eva, Novák, Labe (vlastní jména)

- pojmenování:
▫ jednoslovná - řeka, krychle
▫ víceslovná = sousloví - šicí stroj, základní škola
▫ odborné názvy = termíny - kočka domácí, kyselina sírová
▫ frazeologické spojení = frazémy - pro nic za nic, lev salónů, I mistr tesař se utne.
(pořekadla, pranostiky, rčení, přísloví)

VÝZNAM SLOVA
a) slovní = lexikální (věcný) - označuje určitý jev skutečnosti, tj. význam, který má slovo samo o sobě, uvedeno ve slovníku (lovec = člověk, který loví zvěř)
b) mluvnický = gramatický - nabývá ho až po spojení s jinými slovy ve větě, je vymezen mluvnickou stavbou jazyka, vyjadřuje různé mluvnické kategorie (lovec, lovit - různé slovní druhy; lovec, lovci - různé číslo, pád; lovec, lovení - různý jmenný rod apod.)

- rozlišujeme slova:
▫ lexikální - mají jen význam slovní, nedají se časovat ani skloňovat (citoslovce, částice)
▫ lexikálně gramatická, plnovýznamová - význam slovní i gramatický (podst. jm., příd. jm., zájm., čísl., slovesa)
▫ gramatická - vyjadřují větné vztahy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)

- další význam slov:
▫ symbolický - slon = neohrabanost, pírko = lehkost, tyčka = hubenost
▫ slovotvorný - mají ho slova odvozená (pomocí předpon a přípon; přelet, počítačový) a složená (ropovod)

- pojmenování:
▫ značkové - je jen jakoby značkou označované věci; slova kořenná (ruka, železo, letět) a slovotvorně „neprůhledná“ (motyka); nemají slovotvorný význam
▫ popisné - svým slovotvorným významem jakoby popisuje označovaný jev (běžec, umyvadlo, lékárna)

SLOŽKY VÝZNAMU SLOVA
a) rozsah významu slova = souhrn jednotlivých předmětů a jevů , které se do pojmenování zahrnují (rostlina - strom, květina, obilí…)
b) obsah významu slova = souhrn všech podstatných a významových rysů, které musíme uvést, když chceme vysvětlit význam slova (lípa - má určité listy, dřevo, květ…)
- čím větší rozsah, tím menší obsah a naopak

rostlina – strom – lípa – lípa srdčitá

SLOHOVÉ ZABARVENÍ SLOV
a) slova slohově zabarvená - citově zabarvená, poetismy (luna, vesna), termíny, historismy, archaismy, slang,
- použitelná jen v některém nebo některých funkčních stylech
b) slova slohově neutrální - použitelná ve všech funkčních stylech

VÝZNAMOVÉ VZTAHY MEZI SLOVY
▫ souřadná - na stejné úrovni (pstruh - štika - lín, jablko - hruška - švestka)
▫ nadřazená - nejširší, nejobecnější pojem (ryba, ovoce)
▫ podřazená - významově přednější (pstruh, jablko)

▫ jednoznačná - zelený, mládež, termíny - skalpel, kyslík, vlastní jména - Praha, citoslovce - mňau
▫ mnohoznačná - většina slov má význam:
a) primární (základní) - oko (orgán), kohoutek (malý kohout)
b) sekundární (odvozený) - oko (v síti, pytlácké aj.), kohoutek (uzávěr vodovodu, mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savců)

SLOVA VÝZNAMOVĚ BLÍZKÁ
- mají podobný, ne však úplně stejný význam
- průhledný - průsvitný (průsvitné sklo není průhledné)
- ostýchavý - nesmělý (člověk – synonymní, ale pokus – pouze nesmělý)

ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU
a) zužování významu (specializace) - slovo mělo původně širší rozsah, postupné zužování významu (dobytek - původně jakákoli kořist, nyní zvířata; nábytek - jakákoli získaná věc (cokoli nabytého), nyní zařízení bytu; palec - dříve jakýkoli prst, nyní jen ten jeden)

b) rozšiřování významu (generalizace) - zvětšování rozsahu , používání podřazeného slova pro celou skupinu (limonáda - původně jen citrónová, dnes jakákoli ovocná šťáva; zápas - původně jen řeckořímský, dnes jakékoli střetnutí)

c) přenášení pojmenování - přenesený význam
▫ metafora - na základě vnější podobnosti (oko - pův. smysl. orgán, - oko na polévce, punčoše, apod.; totéž: ucho, hřeben,…), druhem metafory je i personifikace - zosobnění
▫ metonymie - na základě vnitřní souvislosti (hlídka - pův. děj, skutečnost hlídání, - hlídající osoby), druhem metonymie je i synekdocha - část pojmenovává celek (tři neděle = týdny; rodná střecha,…)

d) změny v hodnocení
▫ zhoršování - chlap (pův. neurozený muž, dnes hanlivé)
▫ zlepšování - znamenitý (pův. velký, nyní významný, slavný)
▫ zeslabování (eufemismus) - být v náladě (opilý), korpulentní (tlustý)
▫ zesilování (dysfemismus) - chcípl (zemřel)
▫ nadsázka (hyperbola) - moře slz, čekám věčně, hrozně krásné
▫ popření protikladu - to není pravda (= lež), nemohu nepřiznat, není to nesnadné
▫ ironie (opačný význam) - To je ale chytrák!
▫ kakofemismus (hrubé slovo jako mazlivé) - Ty mrško! Darebáku jeden!

Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek

8. Slovenština ve srovnání s češtinou, vývoj slovanských jazyků

2010-07-19T00:18:00.000-07:00

- slovenština je národní jazyk Slováků, nejbližší češtině, vzájemný vliv (paralelní vývoj)
- 18. stol. pokus o vytvoření spisovné slovenštiny Antonínem Bernolákem na základě západoslovenského nářečí, ale neuspěla
- spisovnou slovenštinu vytváří ve 40. letech 19. stol. štúrovci - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža - na základě nářečí středoslovenského - štúrovština
- do pol. 19. stol. spisovným jazykem bibličtina (jazyk Bible kralické)

SLOVENSKÉ HLÁSKOSLOVÍ
- čeština nemá: ä, dz, dž, ĺ, ľ, ô, ŕ
- slovenštině chybí: ř, ů

- chlapce - chlapca, ulice - ulica, moje - moja, ulici - ulicu, lid - ľud, vejce - vajce, vstávej - vstávaj, nesou - nesú, mouka - múka, mléko - mlieko, nést - niesť, vím - viem, stůl - stôl, maso - mäso, běžet - bežať, křivý - krivý

VÝSLOVNOST
1. Skupiny de, te, ne se vyslovují zpravidla měkce, jako [dě, tě, ně]. Jenom zřídka se vyslovují tvrdě (ten, onen, jeden, teraz, v koncovkách přídavných jmen a zájmen např. krásneho, krásnej, sociálnemu, tejto, ve slovech cizího původu např. generácia, demokrácia, telefón).

2. Skupiny di, ti, ni a dí, tí, ní se vyslovují zpravidla měkce (jako v češtině). Tvrdě se vyslovují v 1. p. pl. muž. r. (tí, co žili před nami, pekní mladí chlapci, dále v tvarech s předponami typu odísť, nadišiel a ve slovech cizího původu např. federatívny, komunistickej (strany), socialistická (republika)).

3. Písmeno ä se vyslovuje jako široké e (mezi a a e) nebo také jako obyčejné e.

4. Českým skupinám bě, pě, mě, vě odpovídají slovenské skupiny be, pe, me, ve.

5. Písmeno ô se vyslovuje jako dvojhláska uo.

6. Ve slovenštině jsou dvojhlásky ie, ia, iu, ô; skupina ou v 7. p. sg. (např. ženou) se ve slovenštině za dvojhlásku nepokládá.

7. České dvojhlásce ou (a z části také í) odpovídá ve slovenštině většinou ú. Ou je pouze v 7. p. sg. ž. r. (novou cestou, svojou prácou).

8. Na místě českého ř je ve slovenštině r.

9. Ve slovenštině mohou být slabikotvorné souhlásky r a l také dlouhé (zavŕšil, hĺbka, tŕnie).

10. Ve slovenštině je dvojí l: l shodné foneticky s českým l a měkké ľ. První l se neoznačuje (minulosť, prežil), měkké ľ se vyslovuje v těch případech, ve kterých je jeho měkkost vyznačena háčkem nebo apostrofem, ale i tehdy, jestliže za ním následuje i, e, ie, ia, iu.

11. Ve slovenštině se v na konci slabiky po samohlásce a po r nebo l vyslovuje jako neslabičné (obouretné) u (lev, dav, spev, dávka).

12. Ve slovenštině nebývají za sebou dvě slabiky s dlouhými samohláskami; podle tzv. rytmického zákona se kromě výjimek druhá krátí. (Dvojhlásky se počítají za dlouhé, ačkoliv se vyslovují krátce.)

TVAROSLOVÍ
1. Ve slovenštině zpravidla není zvláštní tvar pro 5. p.
2. Infinitiv má vždy příponu -ť (chytiť, viesť).
3. 1. os. sg. přít. času má vždy koncovku -m (bojím sa, budem, kúpem sa, počujem, nesiem).
4. V pl. je pro všechny rody jediný tvar příčestí min. s koncovkou -i (stromy padali, ženy spievali, srdci sa roztekli)
5. Ve všech osobách podmiň. zp. je tvar by (bol by som, bol by si, bol by, boli by sme, boli by ste, boli by)

SKLADBA
1. Při vykání se užívá pomocného slovesa i příčestí minulého vždy v tvaru 2. os. pl. (Už ste, susedka, dávno neboli u nás. Čo ste, otecko, hovorili?)
2. Ve slovenštině je jiná slovesná vazba než v češtině. (zúčastniť sa na niečom (něčeho), všímať si nieco (něčeho), vážiť si niečo (něčeho)).

SLOVNÍ ZÁSOBA
1. Ve slovní zásobě k sobě mají čeština a slovenština blízko. Rozdíly bývají mnohdy jen v hláskové podobě (nie = ne, dom = dům, nájsť = najíst).

2. Některá slova stejně znějí, ale mají jiný význam.

SLOVENŠTINA ČEŠTINA ČEŠTINA SLOVENŠTINA
horký hořký horký hurúcí
chudý hubený chudý chudobný
kapusta zelí kapusta kel
kúriť topit kouřit fajčit
ľúbosť láska libost príjemnosť
sklep obchod sklep pivnica

3. Některá slovenská slova jsou velmi odlišná, byla přejata z cizího jazyka:

bozk polibek ťava velbloud atrament inkoust
hovoriť mluvit čižma bota cintorín hřbitov
pýtať prosit, žádat olovrat svačina okuliare brýle
starý otec dědeček ciageľ rampouch ceruzka tužka
stará máť babička murár zedník tehla cihla
gazda hospodář frajer milenec, milý

VÝVOJ SLOVANSKÝCH JAZYKŮ - viz otázka č.1

7. Zvuková stránka jazyka

2010-07-19T00:14:00.000-07:00

ČESKÉ HLÁSKY
- fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka, tvoření a charakter výsledného zvuku
- fonologie - zkoumá funkční platnost fónických jednotek v určitém jazyce, o významotvornosti hlásek (pere, bere)
- ortoepie - stanoví pravidla spisovné výslovnosti

- hláska - základní stavební prvek řeči, zaznamenává se písmeny (literami)
- fonémy - zvukové prvky schopné rozlišit význam slov (zabývá se jimi fonologie; v češtině 36, tj. 10 samohlásek, 25 souhlásek, 1 dvojhláska)

- soustava českých hlásek:
a) samohlásky (vokály): 10 fonémů - 14 grafémů (a, á, e, é, ě, i, í, o, ó, u, ů, ú, y, ý)
- podle vodorovné polohy jazyka: přední (i, í, e, é), střední (a, á), zadní (o, ó, u, ú)
- podle svislé polohy: vysoké = zavřené (i, í, u, ú), středové = polozavřené (e, é, o, ó), nízké = otevřené (a, á)
- dvojhláska (diftong) - spojení dvou samohlásek v jedné slabice: ou (louka) + au, eu ve slovech cizího původu nebo v citoslovcích

b) souhlásky (konsonanty): 25 (b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž; v přejat. slovech q, x, w)
- podle činnosti hlasivek se souhlásky dělí na znělé a neznělé (samohlásky jsou znělé)

párové: znělé b v d ď z ž g h
neznělé p f t ť s š k ch
nepárové: znělé m n ň j l r ř
neznělé c č

hláska ch se označuje spojením 2 písmen (spřežka)
varianty c: neznělá celý - znělá leckdy
varianty č: neznělá často - znělá léčba
varianty ř: neznělá třít, keř - znělá dřít
- souhláskou je i tzv. ráz, označuje se apostrofem (k´Aničce - kaničce, s´okolím - sokolím)
- z hlediska pravopisu se souhlásky dělí na měkké, tvrdé a obojetné
měkké ž š č ř c j ď ť ň
tvrdé h ch k r d t n
obojetné b f l m p s v z

- slabika (sylaba): nejmenší jednotka řeči, vyslovuje se jedním nárazem výdechového proudu; tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (po-le), dvojhláskou (mou-ka), slabikotvorným r, l (vl-na, pr-ší), výjimečně m (o-sm), s, š (pst, pšt)
- slabika otevřená (končí samohláskou)
- slabika zavřená (končí souhláskou)

HLAVNÍ ZÁSADY SPISOVNÉ VÝSLOVNOSTI
- ortoepie - pravidla spisovné výslovnosti
- ortofonie - věda o správné artikulaci hlásek
- logopedie – zabývá se nápravami vad výslovnosti

- mezi psanou a mluvenou podobou jsou rozdíly (kůra-kúra, objeď-oběť, mě-mně, mít povinnost-mýt nádobí)

• výslovnostní styly:
a) zvlášť pečlivá - slavnostní projev, přednes
b) neutrální = základní - ve veřejných projevech, v televizi, ve škole
c) hovorová, běžná - v soukromých projevech - zjednodušování souhl. skupin (dětstvíÞděctví)
d) nespisovná - nepečlivá artikulace, zjednodušování (švestkaÞšveska)

• výslovnost samohlásek:
a) zachovávat délku samohlásek (zelí-zélí, vzadu-vzádu, říkám-řikám)
b) zachovávat kvalitu hlásek (nedám, ne mezi a a e)
c) dvě stejné hlásky vedle sebe vyslovit nesplývavě (modrooký, samoobsluha)

• výslovnost souhlásek:
a) asimilace = spodoba znělosti - přizpůsobení 1 hlásky druhé ve znělosti, většinou o výslovnosti celé skupiny rozhoduje poslední hláska
- neznělá + znělá - celá znělá (sbírat [zbírat], prosba [prozba])
- znělá + neznělá - celé neznělá (zkouška [skouška], loďka [loťka])
- výjimku tvoří hláska v (svolat ´ zvolat)
- sh - dvojí výslovnost ([schoda] v Čechách, [zhoda] na Moravě)
b) neutralizace znělosti koncových souhlásek - na konci slova se znělá vysloví nezněle
- had [hat], kov [kof], dub [dup]
- u předložek - podle počátku dalšího slova ([bezbot] ´ [besčepice])
c) ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá
- v okně [f´okňe], z oblohy [s´oblohy]
d) splývavá výslovnost stejných souhlásek
- měkký [mňekí], činnost [činost], vyšší [viší]
- někdy výjimky: podaný ´ poddaný
e) tvary slovesa jsem - bez j:
- jsem [sem], jsi [si] …
f) pečlivá výslovnost všech souhláskových skupin
- hřbitov, tkanička, lžíce …

• slovní přízvuk = akcent:
= zesílení hlasu na některé slabice
- v češtině pevný; hlavní na 1. slabice (škola), vedlejší na dalších lichých slabikách (nevýhodný)
a) slova s předložkou: na zemi, mezi stromy, kolem domů
b) příklonky = krátká slova ve větě, na kterých není přízvuk, připojují se k předcházejícímu slovu, na kterém je hlavní přízvuk
- Dej mi tužku. Smál se nahlas.
c) předklonky = tvoří zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
- pan Novák, otec a matka, I já tam půjdu. Jak můžeš lhát!

ZVUKOVÁ PODOBA VĚTY
- frázování - dělení věty pauzami na větné úseky (kóla)
- větný přízvuk = přízvuk na slově, které chceme ve větě zdůraznit
a) v oznamovací větě na konci (jádro) - objektivní slovosled (V Þ J); Přijde určitě včas.
b) subjektivní slovosled (J Þ V) - přízvuk na prvním slově; I my si chceme odpočinout.
- má vliv na význam sdělení:
Půjčím Evě tu knihu. (ne dám)
Půjčím Evě tu knihu. (nikomu jinému)
Půjčím Evě tu knihu. (ne jinou)
Půjčím Evě tu knihu. (ne časopis)
- melodie ve větě:
a) klesavá - věty oznamovací, žádací, otázky doplňovací
b) stoupavá nebo stoupavě klesavá - v otázkách zjišťovacích a ve větách s poměrem vylučovacím

6. Slovní druhy a principy jejich třídění

2010-07-19T00:10:00.000-07:00

- 3 kritéria třídění:
1) sémantické hledisko - věcný význam slova
a) slova plnovýznamová - význam věcný i gramatický (věcný získávají až ve spojení s jiným slovem; podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, citoslovce)
b) slova neplnovýznamová - pouze význam gramatický (předložky, částice, spojky + některá slovesa - sponové být)

2) morfologické hledisko - tvarosloví
a) slova ohebná - skloňování (substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky), časování (slovesa)
b) slova neohebná - příslovce, předložka, spojky, částice, citoslovce

3) syntaktické = skladebné - syntaktické funkce slova ve větě
a) jsou větným členem (význam věcný a syntaktický) - podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce
b) nejsou větným členem (věcný a gramatický význam jen ve spojení s jinými slovy) - předložky, spojky, částice, citoslovce

• podstatná jména = substantiva
- názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět nebo předmět
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor (popř. životnost)
- druhy:
a) konkrétní (pes, dům)
b) abstraktní (mladost, chudoba, vztah)

a) obecná (dívka, pes, město)
b) vlastní (Afrika, Praha, Česko)

a) pomnožná (brýle, dveře)
b) hromadná (nádobí, mládež, loďstvo)
c) látková (písek, žito, mák, voda)

• přídavná jména = adjektiva
- pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen, upřesňují nebo vymezují jejich význam
- ohebná, skloňují se
- ve větě přívlastek shodný (velká radost), doplněk (Eva seděla zamyšlena), jmenná část přísudku (bratr je zdráv i zdravý) i podmět (sytý hladovému nevěří)
- jakostní adjektiva lze stupňovat
- určujeme: pád, číslo, rod, vzor
- druhy:
a) tvrdá - vzor mladý (černý, vysoký, věrný)
b) měkká - vzor jarní (cizí, údolní)
c) přivlastňovací - vzor matčin, otcův, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (psí, kuřecí, holubí)

• zájmena = pronomina
- sama nic neoznačují, ale zastupují podstatná jména a přídavná jména ve větě nebo věc naznačují nebo na ni odkazují
- ohebná, skloňují se
- ve větě podmět, předmět, doplněk, přívlastek
- druhy:
a) osobní (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona + zvratné si, se)
b) přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, jejich, náš, váš + zvratné svůj)
c) ukazovací (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám + složené podoby jako tamten, takovýto aj.)
d) tázací (kdo, co, jaký, který, čí + hovorové copak, kdopak, zesílené cože, kdože)
e) vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž + kdož, což, jakýž, kterýž, jehož, jejíž, jejichž)
f) neurčitá (někdo, něco, nějaký…, leccos, leckterý…, ledakdo, málokdo, kdekdo…, kdos, cosi, kdokoli(v)…, každý, všechen, veškerý, mnohý)
g) záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)

• číslovky = numeralia
- vyjadřují množství, počet, pořadí
- ohebné, skloňují se
- druhy:
a) určité (jeden, třetí, sto)
b) neurčité (několik, mnoho)

a) základní (kolik? Jeden, dva, oba, pět set, sedm osmin, jeden a půl, několik)
b) řadové (kolikátý? dvacátý první, stý, tisící, několikátý + poprvé)
c) druhové (kolikerý? kolikero? dvojí, sterý, několikerý, dvoje, troje)
d) násobné (kolikrát? kolikanásobně? kolikanásobný? třikrát, mnohokrát, jednoduchý, dvojnásobný)
e) podílné (po kolika? po jednom, dva a dva)

• slovesa = verba
- vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu
- ohebná, časují se
- ve větě přísudek, podmět, předmět, přívlastek
- určujeme: osobu, číslo, způsob, čas, rod, vid, třídu, vzor
- druhy:
a) plnovýznamová (vařit, spát, zpívat)
b) pomocná
- způsobová = modální (chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět)
- fázová (začít, přestat, skončit, zůstat)
c) sponová (být, bývat, stát, stávat se)
e) zvratná (bát se, bít se, umývat se)

- slovesné třídy:
I. nese, bere (tvrdé vzory), maže (měkký vzor), peče, umře (smíšené vzory)
II. tiskne, mine, začne
III. kryje, kupuje
IV. prosí, trpí, sází
V. dělá

• příslovce = adverbia
- vyjadřují okolnosti děje nebo jeho vlastnosti
- neohebná, plnovýznamová
- ve větě příslovečné určení (odcházel pomalu), přívlastek neshodný (cesta pěšky)
- druhy:
a) místa (zde, doma, nahoru, tam)
b) času (večer, stále, tehdy, dosud)
c) způsobu (vesele, pěšky, tak)
- míry (velmi, moc, zcela, trochu, tolik)
- zřetele (politicky, váhově, početně)
d) příčiny (navzdory, proto)
- pozn.: příslovečné spřežky - nahlas, nahoře, dokola, dokonce, sbohem, zčásti, zpaměti, zticha, potom, vtom, proto, navždy, naplno, dokdy

• předložky = prepozice
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- součást příslovečného určení (do vody), řidčeji předmětu (s přáteli), přívlastku (váza na květiny) a doplňku (byl zvolen za starostu)
- druhy:
a) vlastní (k, v, s, z, do, při, nad…)
b) nevlastní - odvozené z jiných slov (kolem, během, kvůli, blízko, z důvodu, vlivem)

• spojky = konjunkce
- neohebné, významově nesamostatný slovní druh
- spojují věty a větné členy
- nejsou větnými členy (na rozdíl od vztažných zájmen a příslovcí)
- druhy:
a) souřadicí (parataktické) - a, i, ani, ale, však, nebo, neboť … (- vztah koordinace)
b) podřadicí (hypotaktické) - protože, že, aby, když, ač … (- vztah závislosti)

• částice = partikule
- neohebné, nejsou větným členem (výjimečně podmětem: Sálem zaznělo hlasité ano.)
- uvozují samostatné věty nebo vyjadřují různé významové a citové odstíny

• citoslovce = interjekce
- neohebné, vyjadřují city, vůli
- označují zvuky, hlasy, nálady, pocity,
- stojí samostatně, nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělenou čárkami)
- někdy funkce přísudku (Kočka hop na plot.) nebo podmětu (Buch buch se ozývalo zvenčí.)

5. Jazykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy

2010-07-15T01:45:00.000-07:00

JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY
- jazykověda = lingvistika - věda o jazyce a jeho užívání

• hláskosloví - nauka o hláskách, o zvukové stránce jazyka
▫ fonetika - nauka o artikulaci (místu a způsobu tvoření hlásek), o zvukové podstatě hlásek a vět
▫ fonologie - nauka o funkci hlásek a fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)
▫ ortofonie - zásady správného tvoření hlásek, ortoepie - správná a spisovná výslovnost
▫ ortografie - pravopis (použití písmen při psaní)

• gramatika (mluvnice)
▫ morfematika - nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém - nejmenší část slova)
▫ morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích a tvarech slov
▫ syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí, větných členech, větných vztazích

• lexikologie - nauka o slovní zásobě
▫ etymologie - o původu slov a slovních spojení, o příbuznosti jazyků
▫ onomastika - vlastní jména
▫ lexikografie - sestavování slovníků (lexikonů)

• sémantika a frazeologie - nauka o věcném významu slov, jednoznačnosti, víceznačnosti slov, o ustálených slovních spojeních

• slovotvorba - nauka o tvoření nových slov

• textologie - o mluvených a psaných projevech, o stavbě souvislých jazykových celků

• stylistika - nauka o slohu, o způsobu výběru a použití jazykových prostředků v určitém slohovém útvaru

• historická mluvnice - výzkum starších vývojových fází jazyka, dějiny jazyka

• dialektologie - studium nářečí

• obecná jazykověda - zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.)

• výzkum jednotlivých jazyků - bohemistika, anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika (studium slovanských jazyků, o původu, kultuře, dějinách Slovanů)

• mezioborové disciplíny - sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika, lingvodidaktika aj.

NORMA A KODIFIKACE
• jazyková norma - soubor uznávaných a obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví)

• kodifikace - zpracování jazykové normy, popis a výklad normy, slouží k poučení uživatele, podporuje vývojové tendence
- základní kodifikační příručky:
▫ Pravidla českého pravopisu (školní vydání s tvary slov a výslovností, nebo akademické vydání s rozšířenou slovní zásobou)
▫ mluvnice - např. Styblík, V. a kol.: Základní mluvnice českého jazyka. Praha 2000
Grepl, M., Jelínek, M. a kol.: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč a jazyk. Praha 1996
▫ slovník jazykový, výkladový
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost - SSČ, 2. opr. vyd. Praha 1994
Slovník spisovného jazyka českého - SSJČ, 2. vyd. Praha 1989

JAZYKOVÁ KULTURA
= úroveň jazykového vyjadřování + péče o ně, součást kultury, týká se všech stylů (mluvené, psané), je projevem vlastností a charakteru člověka, záleží na jazykové praxi, je dána školní výchovou
- projevuje se: v rovině jazyka (pečují o ni jazykovědci a bohemisté), v rovině řeči (péče - uživatelé jazyka)
- požadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků, originalita

VÝVOJ NAŠÍ JAZYKOVĚDY - viz též otázka č.2
- od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj

- 1057 - latinská Zakládající listina kapituly litoměřické, obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu

- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech

- čeština měla více hlásek než latina - užívání spřežek

- ve 13. stol. - vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave

- 14. stol. - rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného

- 15. stol. - husité - počešťování měst, Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)

- humanismus: čeština proniká do škol, J.A.K. – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské

- 16. - 17. stol. - Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická, Jan Blahoslav – Gramatika česká

- 1620 bitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny - v 17. století - jazyk chudých – vysoké poněmčování

- konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození:

- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka

- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)

- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy

- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury

- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

- 2. polovina 19. století:

- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky

- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl

- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka, zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)

- 20. století:

- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny

- po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba
- mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil
- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka
- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu

4. Souvětí

2010-07-15T01:43:00.000-07:00

• souvětí = spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek, vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek (počet vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle základů ve větách jednočlenných

DRUHY VĚT V SOUVĚTÍ
1.
a) věta hlavní – mluvnicky nezávislá, nelze se na ni jinou větou zeptat
b) věta vedlejší – mluvnicky závislá na jiné větě, zastupuje větný člen jiné věty, ptáme se na ni otázkou spojenou s větou řídící
▫ spojková: připojena spojkou podřadicí (aby, že, když aj.)
▫ vztažná: připojena vztažným zájmenem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažným příslovcem (kdy, kde ap.)

2.
a) věta řídící – řídí některou větu závislou, může to být věta hlavní i vedlejší
b) věta závislá – závislá na větě řídící, může to být jen věta vedlejší

DRUHY SOUVĚTÍ
• souvětí souřadné obsahuje alespoň dvě věty hlavní, na kterých mohou záviset věty vedlejší. Věty v těchto souvětích jsou spojeny spojkami souřadicími (syndeticky) nebo beze spojek (asyndeticky, odděleny graficky čárkou).
- viz otázka č. 16

• souvětí podřadné obsahuje pouze jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších, které závisí právě na oné hlavní větě. Věty vedlejší zpravidla zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami podřadicími, vztažnými nebo vztažnými příslovci, přičemž vztažná slova považujeme za větné členy. Spojky a odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce) větnými členy nejsou. Mezi větami řídícími a závislými jsou vztahy determinace.
- viz otázka č. 25

VZTAHY MEZI VĚTAMI V SOUVĚTÍ
• podřazování = vztah závislosti (determinace), formálně vyjádřen hypotaxí (závislost věty na větě řídící), jedná se o spojení těsnější
- např.: Když skončily přednášky, Jan odcházel ještě do laboratoře, aby se přesvědčil o správnosti svých výpočtů. Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.
- hypotaktické spojky: že, protože, jelikož, poněvadž,…

• přiřazování = vztah souřadnosti (koordinace), formálně vyjádřen parataxí (rovnocenné, nezávislé věty), jedná se o spojení volnější
- např.: Dveře vrzly, vešel učitel. Dveře se otevřely a objevil se neznámý muž.
- parataktické spojky: a, i, ani, ale,…

- oba principy lze kombinovat - složitá souvětí (vztahy parataxe a hypotaxe na různých úrovních)

- dvě věty (jakéhokoliv druhu) se oddělují čárkou; výjimka: věty ve vztahu souřadnosti spojeny spojkami a, i, nebo. (v těchto případech se čárka neužívá)
- pořadí vět v souvětí je dáno hlavně potřebami aktuálního členění:
a) souvětí souřadná - zpravidla nelze pořadí vět zaměňovat
b) souvětí podřadná - poloha mnohých druhů vět volná, Pozor!: VV přívlastkové (musí stát co nejblíže řídícímu substantivu), VV účinkové (Bylo tak škaredé počasí, že by člověk ani psa nevyhnal.), přirovnávací věty s „než“ (To zranění je nebezpečnější, než se zdálo.)

- každé souvětí by mělo obsahovat pouze jedno jádro z důvodu srozumitelnosti
- ve stylu uměleckém nebo publicistickém se užívá souřadné spojování do řad na způsob výčtu, často spojeného s paralelismem a gradací (Něco se v něm zdvihlo, proud slzí vytryskl, zacukala mu brada,…)

3. Větné členy a polovětné konstrukce

2010-07-15T01:39:00.000-07:00

VĚTNÉ ČLENY
1. holé: nezávisí na nich jiný větný člen, mohou být jednoslovné nebo víceslovné (složený slovesný tvar přísudkový – četl jsem, budu číst, byl bych četl, je čten; zvratné sloveso – smát se, zpívám si; modální nebo frázové sloveso + infinitiv – mohu číst, začínám číst; přísudek jmenný se sponou – být přítelem, je způsobilý, stal se kuchařem; větný člen s předložkou – nad knihou; ustrnulá sousloví – křížem krážem)
2. rozvité: spojení řídícího a závislého větného členu (trhali žluté blatouchy)
3. několikanásobné: souřadně spojené větné členy na stejné úrovni (oddělují se čárkami, spojkou a, i, ani, nebo bez čárky, nebo spojkou i čárkou) v poměru:
- slučovacím: otec, matka a děti; náš i váš
- stupňovacím: podrážděný, ba i hrubý
- odporovacím: malý, ale útulný
- vylučovacím: zítra nebo dnes
- důsledkovém: malý, proto milý

1. základní: podmět, přísudek (ve větě jednočlenné jen základ, fundament)
2. rozvíjející: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk

▫ podmět (subjekt): nezávislý na jiném členu, shoda s přísudkem, vyjadřuje původce nebo nositele činnosti stavu, vlastnosti, někdy cíl děje, může být vyjádřen všemi slovními druhy
- rozlišujeme: podmět vyjádřený (Sestra přišla na návštěvu.), nevyjádřený (Čte knihu.) nebo všeobecný (V kině dávají český film. Zvonili poledne.)
▫ přísudek (predikát): nezávislý na jiném členu, shoda s podmětem, vyjadřuje děj nebo stav, změnu stavu, vlastnost, jejímž nositelem je podmět
- rozlišujeme: přísudek slovesný - vyjádřen slovesným tvarem (např. čte, spí), přísudek jmenným se sponou - sponové slovesa (být, bývat, stát, stávat se) + podstatné nebo přídavné jméno (např. Petr je lékař. Čas jsou peníze. Dítě je zlobivé.), přísudek jmenným beze spony (např. Mladost radost. Kniha - přítel člověka.)

▫ přívlastek (atribut): závisí na podstatném jménu (závislost vyjádřena kongruencí, adjunkcí, někdy i rekcí), které blíže určuje, může být vyjádřen přídavným jménem (slunečný den), zájmenem (můj přítel), číslovkou (první den, dvě děti), podstatným jménem (učebnice češtiny), infinitivem (touha zvítězit) nebo příslovcem (dům naproti)
- rozlišujeme: přívlastek shodný - přívlastek se shoduje s podstatným jménem, které rozvíjí (Pražský hrad), stojí většinou před substantivem, přívlastek neshodný - při skloňování se jeho tvar nemění, zaujímá místo zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); přívlastek volný – vyjadřuje doplňující vlastnost, oddělen čárkou, přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou informaci, nelze vypustit; přívlastek holý (úzká cesta), přívlastek rozvitý (velmi úzká cesta), přívlastek několikanásobný (úzká a klikatá cesta), přívlastek postupně rozvíjející (úzká lesní cesta).

▫ předmět (objekt): závisí na slovese nebo přídavném jménu (závislost vyjádřena rekcí), vyjadřuje osobu, zvíře, věc, které děj zasahuje, nebo kterých se obsah předmětu týká, nejčastěji bývá vyjádřen podstatným jménem v prostém nebo předložkovém pádě (psal dopis, díval se na televizi), zájmenem (radil jí) nebo infinitivem (umí šít); na předmět se ptáme pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu

▫ příslovečné určení (adverbiale): závisí na slovese nebo na přídavném jménu, zřídka na příslovci (závislost vyjádřena adjunkcí), vyjadřuje různé okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku, přípustku), vyjadřuje se příslovcem (studoval pilně), substantivem (trénoval celý den) nebo infinitivem (přijel navštívit); na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale např. používáme otázky typu Kde? Kdy? Jak? Proč?
- rozlišujeme: příslovečné určení místa (pracovat v dole), příslovečné určení času (pracovat od rána), příslovečné určení způsobu (pracovat dobře), příslovečné určení příčiny (naříkat bolestí), příslovečné určení účelu (šel k němu pro peníze), příslovečné určení podmínky (v případě potřeby pomůžeme), příslovečné určení přípustky (přes nepřízeň počasí šel do hor)

▫ doplněk (atribut verbální): dvojí závislost - závisí na slovese a substantivu v podmětu nebo předmětu (závislost vyjádřena jednak kongruencí, jednak rekcí), vyjadřuje vlastnost jména za jistého děje nebo stav, může být vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unavený. Petr chodil bos.), substantivem (Dostal to darem.), číslovkou (Eva doběhla první.), zájmenem (Zůstal sám.), přechodníkem (Hledal zápalky, chtěje si posvítit.), infinitivem (Viděl jsem ho plakat.); u neplnovýznamových sloves (jmenovat, pokládat, mít, zůstat, nechat) jde o nutné doplnění slovesa (Zůstala sama. Jmenovali ho prezidentem. Pokládali ho za blázna.)
- rozlišujeme: doplněk shodný (Dívky běhaly bosé.), doplněk neshodný (Zvolili ho předsedou.)

- samostatnými větnými členy nejsou: předložky, spojky, citoslovce, zvratná zájmena u zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a frázová slovesa zdůrazňující, rytmické nebo navazující částice, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení (kdo to tu je, našel zálibu zvláště v hudbě, dbá toho, aby…, to jsem rád, že…, to zářily hvězdy)

- syntaktické vztahy významové:
▫ predikace (přisuzování): mezi podmětem a přísudkem (např. Maminka vaří.)
▫ determinace (určování): mezi závislým a řídícím členem, vyjadřuje se shodou = kongruence – mezi podmětem a přísudkem (Honzík trhal), podstatným jménem a přívlastkem shodným (černá tabule), mezi podmětem, přísudkem a doplňkem shodným (Petr chodil do kina rád.), řízeností = vazba = rekce - většinou mezi předmětem a přísudkem (dosáhl cíle, trhali blatouchy), mezi podstatným jménem a přívlastkem neshodným (trhání blatouchů), mezi podstatným jménem, slovesem a doplňkem neshodným (zvolili ho vedoucím), přimykáním = adjunkce – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen, vztah mezi přísudkem a příslovečným určením (trhali včera, trhali u potoka), mezi podstatným jménem a neshodným přívlastkem (dům u nádraží)

▫ koordinace (přiřazování): vztah souřadnosti, vyjadřuje vztah členů na sobě nezávislých, které mohou být spojeny vztahem slučovacím, odporovacím, vylučovacím, stupňovacím, příčinným nebo důsledkovým (Věrka a Honzík, pěkný, ale drahý, stejně tak i ve větách: Uklidnil se a začal hned psát. Chtěl, abych přišel a (abych) přivedl psa.)
▫ přistavování (apozice): vztah široké totožnosti (Jan Neruda, básník a prozaik, se narodil v Praze.)

POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE
- polovětné konstrukce tvoří významově samostatný celek, oddělují se čárkou, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším větám, ale bez přísudkového slovesa

▫ volný přívlastek adjektivní: přívlastek rozvitý stojící zpravidla za podstatným jménem a jehož základem je adjektivum, vyjadřuje samostatnou myšlenku (lze ho vynechat), odděluje se čárkou (Mužstvo, hrající v dobré kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.)

▫ přístavek (apozice): volně připojený přívlastek substantivní, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je podstatné jméno rozvíjející jiné podstatné jméno (táž představa označena dvojím způsobem), je doplňující, shrnující, dokládající, blíže určující, hodnotící apod., odděluje se čárkami (Sněžka, nejvyšší hora Čech, měří 1602 m.)

▫ přechodníková konstrukce: rozvitý přechodník (větně doplněk), přisuzuje podmětu nějakou činnost nebo vlastnost, obvykle v projevech psaných (knižní ráz), odděluje se čárkami (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)

▫ infinitivní konstrukce podmínková: transponovatelná ve vedlejší větu podmínkovou, odděluje se čárkou (Nebýt vás, nebyl bych se to dozvěděl. = Kdyby nebylo vás, …)

2. Vývoj slovní zásoby

2010-07-15T01:37:00.000-07:00

1) do 14. století
- pronikání křesťanství na naše území (9. stol.) – latina (západoevropský mezinárodní kulturní jazyk té doby) a staroslověnština (1. slovanský spisovný jazyk, ovlivnila spisovnou češtinu, staroslověnské o. déle než 200 let, Prohlas, Panonské legendy, 1. a 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi)
- 1097 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera - kulturním jazykem jen latina
- 1. písemné stopy ČJ – vpisky do latinských rukopisů (bohemika – Kosmova kronika, glosy – od 11. stol.)
- 1. písemně dochovaná česká věta – z poč. 13. stol., v latinské zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, psána jednoduchým = primitivním pravopisem – české hlásky, které latina neměla, označovány písmeny pro zvukově nejbližší hlásky (mnohoznačnost některých písmen)
- spřežkový pravopis – spojování 2 i více latinských písmen
- české texty do konce 13. stol. jen zřídka; píseň Hospodine, pomiluj ny (psaná česky, původu staroslověnského, z. 10. stol.), píseň Svatý Václave (z 12. – 13. stol.), fce nár. hymny

2) 14. století
- v souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem ve 14. stol. rozvoj spisovné češtiny, která se z klášterů a církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu, obohacování slovní zásoby (nové pojmy feudálního života - nová slova nebo přejímání slov z němčiny a z latiny), rozvíjí se i skladba (např. různé typy souvětí)
- od poč. 14. stol. v češtině básně
- od pol. 14. stol. i próza, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář)
- nejdokonalejší ČJ ve spisech Tomáše Štítného – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských

3) 15. století
- poč. 15. stol. - husitské hnutí - počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře (obrací se k měšťanům a řemeslníkům), česká bohoslužba, rozvoj mluveného slova (kázání), znalost bible - popularizace češtiny
- Jan Hus – péče o jazyk, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov, nahrazoval cizí (hl. něm.) slova, dbal o správnou výslovnost; místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének (nabodeníčka = tečky a čárky, ċeský; zz – ž, czz – ċ, aa - á)

4) 16. století a počátek 17. století – humanismus
- rozvoj společnosti - rozvoj češtiny, bohatá, česky psaná literatura, čeština do škol, do úřadů, stala se mezinárodním jazykem užívaným v Polsku a v Uhrách
- obohacování o nová slova (hl. přejímání z cizích jazyků), rozvoj větné stavby po vzoru latiny (humanistická perioda – složité souvětí, předvětí : závětí), vztažné věty, slovesa na konci věty, pasivum, přechodníky, zánik duálu, aoristu a imperfekta - humanistická čeština – vysoká úroveň
- význam knihtisku, vydány mluvnice (Vavřinec Benedikt z Nedožier, Jan Blahoslav) a vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína – veleslavínská čeština, Jan Ámos Komenský)
- nejdokonalejší – jazyk Bible kralické, bratrský pravopis – platný až do NO, místo teček háčky (ž, č, ř), pro š zůstává spřežka ß, hláska j označována písmenem g (mág = máj), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována w (wěc), v na začátku slova = u (vslyš = uslyš), í označováno písmenem j (gegj = její), po c, s, z a po spojce i se psalo jen y (cyzý)

5) 17. a 18. století – pobělohorské období
- 1620 bitva na Bílé hoře, zpomalení rozvoje spisovné češtiny, úpadek češtiny, emigrace české nekatolické inteligence, vliv germanizace, čeština jen na venkově a v nižších vrstvách, v lidové slovesnosti
- snaha bránit se cizím vlivům – puristé, tvořili nová slova (skokotnosta = taneční mistr, letodník = kalendář)
- např. Václav Jan Rosa

6) konec 18. a 1. polovina 19. století – národní obrození
- 1781 zrušeno nevolnictví - hromadné stěhování čes. obyvatelstva do poněmčených měst, posílen český živel - potřeba rozvinutého spisovného jazyka
- vydávány obrany českého jazyka (Bohuslav Balbín, K. I. Thám)
- Josef Dobrovský – 1. mluvnice NO - Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), základní kodifikační dílo, navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, opravil bratrský pravopis – Dobrovského analogická oprava pravopisná: měkké i po c a ve spojce i, po s, z se psalo i nebo y podle analogie: 1. pád psi (páni), 4. a 7. pád psy (pány); napsal slovník německo-český (Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II), sám česky nepsal, nevěřil, že by se ČJ mohl stát jazykem vědy
- Josef Jungmann se se svými spolupracovníky zasloužil o sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby ČJ ve všech oborech, vydal 5ti-dílný Slovník česko-německý, vznikla česká odborná terminologie, překlady cizích literárních děl, rozvoj umělecké literatury
- po stránce skladební a slohové je naučná próza pokračováním vypěstěného jazyka českého humanismu, zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka Palackého – Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

7) 2. polovina 19. století
- pronikání češtiny do úřadů, škol, rozvoj umělecké literatury a publicistiky
- mizí knižní a archaické výrazy, do spisovné češtiny proniká hovorová čeština - Němcová, Havlíček, Tyl
- velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer – revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka

8) 20. století
- aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné češtiny
- po 2. světové válce péče Ústavu pro jazyk český o jazykovou kulturu

1. O původu a vývoji českého jazyka

2010-07-15T01:34:00.000-07:00

- na světě existuje několik tisíc jazyků (3 – 5 tis.). Příbuzné jazyky tvoří tzv. jazykové rodiny. Příbuzenství je patrné na většině jazyků evropských, indických a některých asijských indoevropská skupina.

- jazyky indoevropské dělíme na několik skupin:
1) jazyky indoíránské: indické (sanskrt), íránské (např. perština), romština
2) jazyk řecký
3) jazyky italické: nejznám. – latina, z lidové latiny vznikly dnešní jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
4) jazyky keltské: zach. jen zbytky, např. irština, bretonština, jazyky starověkých Galů a Bójů
5) jazyky germánské: němčina, holandština, angličtina, dánština, islandština, norština, švédština
6) jazyky baltské: litevština, lotyština (blízké jazykům slovanským), (pozn.: ALE!!! estonština, finština, maďarština = jazyky ugrofinské)
7) jazyky slovanské: čeština, slovenština, polština, atd. (viz dále)

+ některé další: arménština, albánština

- původní indoevropský jazyk se pouze předpokládá

- turkotatarská jazyková rodina: v Asii, turečtina, tatarština

SLOVANSKÉ JAZYKY
- proces vyčleňování skupiny jazyků slovanských. Po rozpadnutí jazyka indoevropského předkové dnešních Slovanů tvořili – podle některých teorií – jistou dobu jazykové společenství s předky lidí hovořících dnes jazyky baltskými, tedy Litevců a Lotyšů.
- asi 2000 př. n. l. vyčlenění jazyka praslovanského - 3 jazykové skupiny: V, Z, J

- dvojí písmo: latinka a azbuka

- základní jazykové znaky praslovanštiny:
• jery: krátké samohlásky, které postupně zanikly nebo se změnily na samohlásky, které se užívají dnes; tvrdý ъ, měkký ь
• nosovky: nosové samohlásky ę, o, tyto hlásky si zachovala i staroslověnština, v současné době – např. polština
• duál = dvojné číslo: zach. ve skloňování i časování, v ČJ zbytky duálu – dva, oba, ruce, nohy
• 7 pádů při skloňování: máme dosud (pouze ČJ)
• existence kategorie slovesného vidu: schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje, máme dodnes
• 2 minulé jednoduché časy: aorist a imperfektum (od 14. st. má ČJ tvar složený – byl jsem)
• přízvuk: volný a pohyblivý
• samohlásky dlouhé a krátké: v ČJ zůstaly

- po vzniku písemných památek byly ve staré češtině provedeny hláskové změny. Probíhaly nejprve v mluveném (lidovém) jazyce a do spisovné češtiny pronikaly teprve postupně. Změny vycházely ze středních Čech a šířily se od západu k východu.

1) změny souhlásek:
ŕ - ř (ŕepa - řepa), 13. stol.
g - h (gora - hora), 13. stol.
šč - šť (Ščepán - Štěpán), 14. – 15. stol.

2) vývoj samohlásek:
v 12. – 14. stol.
a - ě, á - ie po měkkých souhláskách (duša – dušě)
u - i, ú - í po měkkých souhláskách (ľud – lid)
ě - e (dušě – duše) = ZTRÁTA JOTACE, vyjma po retnicích (v, b, p, m; věřit, běžet, pěvec, měsíc)

v 14. – 16. stol.
ó - uo - ú (kóň – kuoň – kůň), = DIFTONGIZACE + MONOFTONGIZACE
ú - au - ou (súd – saud – soud), = DIFTONGIZACE
ie - í (viera – víra), = MONOFTONGIZACE, ÚŽENÍ
é - í (řéci – říci), = ÚŽENÍ
stejnoslabičné aj - ej (vajce- vejce, ale va-jec)

3) vývoj tvarosloví:
• zánik duálu: užívalo se, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech; dnes zbytky duálu u číslovek (dvěma, oběma, dvou, obou, dvě stě), u částí těla po dvou (očima, rukou, na ramenou aj.)
• rozlišení substantiv muž. rodu podle životnosti: pův. nerozlišena (vizu chlap, hrad  vidím chlapa, hrad)
• zánik některých minulých časů: dříve jednoduché slovesné tvary aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), užívaly se do konce 14. stol., také složený tvar času předminulého = plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl …); tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by …) je dodnes součástí kondicionálu
• rozšíření koncovky –m u sloves v 1. os. sg.: ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. os. sg. přít. času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji), pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m, od konce 14. stol. se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přít. čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp., zůstává nesu, kryji apod.)

4) skladba = syntax:
• do 14. stol. se užívalo více souvětí souřadných a to i tam, kde má dnešní ČJ souvětí podřadné (Ctirad uzře, nali (=hle) dievka pláče x Ctirad vidí dívku, jak pláče.)
• užívalo se přechodníkových vazeb = neurčité tvary slovesné, souvětí zkracují jen tehdy, je-li ve větách stejný podmět, přechodník přítomný (nesa, -ouc, -ouce; maže, -íc, -íce; sázeje, -ejíc, -ejíce; volaje, -ajíc, -ajíce) a minulý (přines, -ši, -še; seskočiv, -vši, -vše)
• u předmětu býval někdy jiný pád (hledati něčeho, učiti se něčemu)
• shodný přívlastek se vyskytoval ve větším rozsahu (bičevá rána = rána bičem, správcě koňský = správce koní) a stával za svým substantivem (král český, Praha město, Karel císař), neshodný přívlastek naopak před svým substantivem (svatého Pavla řeč; z toho spřežky – krveprolití, okamžik)
• jiné postavení příklonek (zdá mi sě = zdá se mi)
• někdy se používal pouze 1 zápor (Nikdo je zcela šťasten.)

Imperfektum

2010-03-18T03:13:00.000-07:00

Se tvoří příponami: 1.os sg/pl.- achЪ, achomЪ 2os.sg/pl- aše, ašete, 3os.sg/pl- aše, achϱ

A) Připínají se bezprostředně k infinitivnímu základu, pokud je zakončen na –a- nebo –ě-. Tvoří tak imperfektum slovesa I.B tř., např. zovϱ- svati-zЪvaachЪ, zЪaaše , slovesa III.B tř. např. plačϱ, plakati-plakaach, plakaaše a slovesa IV.B.tř např. trЬpҐϱ, trЬpěti- trЬpěachЪ, trЬpěaše

B) Připojují se dále k souhláskovému základu ostatních sloves rozšířenému o zvláštní příponou, původní dlouhé -ѐ-

a) u sloves I.A.tř., u sloves na veláru došlo už v psl. období k její I.palatalizaci a ke změně následujícího -ѐ- > –a-, např. pečaachЪ, možaachЪ. U sloves s kořenem na sonantu r, ṷ a u sloves nosových má základ v imperfektu tu podobu jako v prézentu plovϱ, pluti-plověachЪ

b) u sloves II. tř. jejich kořen a –n-, např. sЪchnϱ

c) u sloves III. A tř. jejich základ a –j- z prézentní kmenotvorné přípony, po němž přípona -ѐ- reflektuje jako –a- např. kryti-kryjaachЪ

d) u sloves IV. A tř. jejich infin. kmen, v němž se však kmenotvorné –i- změnilo už v psl. období na neslabičné -ḭ- a vyvolalo změnu příponového -ѐ- v –a-

e) u atematických sloves dati a jasti jejich kořen dad a jad: ve funkci imperfekta slovesa byti se užívá tvarů aoristu tvořeného od základu bě-, tedy běchЪ, bě-

Imperfektum je prostý minulý čas zvláštního významu: vyjadřuje se jím minulý děj průvodní, souběžný s jiným dějem. Tvoří se prakticky pouze od sloves nedokonavých.

Psl. imperfektum není pokračováním starého ide. impekfekta, nýbrž je to slovanský novotvar ne zcela jasného původu.

Tvořená imperfekta vychází u části z kmene infinitivního, zčásti z kmene prézentního.

V staroslov. jsou dobře zachovány nestažené tvary imperfekta.V ostatních jazycích jsou doloženy už jen tvary stažené.

Imperativ

A) Tvoří se od sloves 1 a 2. tř koncovkami

	Sg	Pl	du
1.os	nic	-ěmЪ	-ěvě
2. os	-i	-ětě	-ěta
3.os	-i	nic	nic

Připojují se u sloves I. tř přímo k základu, např. nesi, nesi, nesěmЪ, nesěte, nesěvě, nesěta, u sloves II. tř k základu rozšířenému o hlásku –n- z prézentní kmenotvorné přípony, např. dvigni, dvigni,dvigněmЪ, dvigněte, dvigněvě, dvigněta

B) od sloves 3.a 4. tř koncovkami

	Sg	Pl	Du
1os	nic	-imЪ	-ivě
2.os	-i	-ite	-ita
3.os	-i	nic	nic

Připojují se u sloves III. tř k základu rozšířenému o původní -j- z prézentní kmenotvorné přípony např plakati, plačọ, plači, plači, plačimЪ, plačite, plačivě, plačita

C) od atematických sloves

Infinitiv

Věděti;

dati

jasti

číslo

1os

2.os

3os

Nic

Věždь

věždь

Nic

Daždь

daždь

Nic

Jaždь

jaždь

číslo

1os

2.os

3os

vědimЪ

vědite

nic

dadimЪ

dadite

nic

jadimЪ

jadite

nic

číslo

duál

1os

2.os

3os

Vědivě

Věduta

nic

Dadivě

dadita

nic

Jadivě

Jadita

nic

Sloveso byti , jesmь tvoří imperativ od slovesa I. Tř bọdọ (tedy bọdi, bọdi, bọděmЪ, bọděte, bọděvě, bọděta), sloveso iměti, imamь od slovesa III. tř . imějọ (tedy iměji - imějimЪ, imějite, imějivě, imějita). Stejně jako atematické sloveso věděti tvoří imperativ i sloveso IV. B tř viděti; viždọ viždь, viždь, vidimЪ, vidite, vidivě, vidita

Lukáš věta 3,4 ze str.17

3. Tu vstoupil Satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu 12.

4. I odešed, uradil se s velekněžími a veliteli stráže,jak jim ho vydat.

Vinide= 3.os, sg, indik., aktiv., aorist asigm., 1A třída, vzor-nesti

Sotona= nom.,sg,mask., a-kmen, žena

Vъi i judon= akuz, sg, mask, a-kmen, žena

Naricaemaago= akuz, sg, mask

Iskariotъ= nom, sg, mask, měkká dekl.

Sonšta= gen, sg, mask, G-přechodník(?) přítomný, part nt-ové

Čisla= gen, sg, neut, o-kmen

Oboju na desente= gen, duál, mask

Šedъ=3os, sg, mask, 1Atřída, vzor-nesti, přech.minulý, ST=iti, ido, ideši

Glagoliti= 3os., sg, indik, aktiv, aorist sigm., 3Btřída, vzor-plakati, ST=glagolati, glagolio, glagolješi

Archiereomъ= dativ, pl, mask., o-kmen

Voevodamъ=dativ, pl, mask, a-kmen

Kako imъ= dativ, pl, mask, měkká dekl., zájm. rodové, ST= ji(mekký jer tam ma byt)

Prědastъi= inf., atematické sloveso, odvozenina od dati

Participium perfecti pastvi

příponami tr, ta, to-které se pžipínají k základu sloves

-u nosovek

-na r

-u samohláskových sloves 3 A třídy

příponami nr, na, no které se připínají k infinitivnímu základu zakončenému na –a,-e,

3)příponami enr, ena, eno které se připínají k základu ostatních sloves

-u 1 A třídy- u sloves na veláru došlo k 1. palatalizaci takže se objevuje střídání souhlásek

-u sloves 2.A třídy (někdy se rozšířeným kořenem s příponou nov)

-u 3.A třídy-s kořeným –y

-u 4.A třídy infinitivnímu kmenu dáme příponu –i-se změnila v neslabičné i,charakteristické střídání kořenové souhlásky

participium se sklonuje jako tvrdá adjektiva

Kondicionál

2010-03-18T03:10:00.001-07:00

-je slovesný způsob podmiňovací;slovesný tvar vyjadřující děj hodnocený mluvčím jako nejistý nebo podmíněný např.

prišel bim(ma to byt napsany stsl.)=přišel bych

-kondicionální tvary opisného slovesa byti jsou ve stsl dědictvím z psl., kde v této funkci vznikly jako specifický neologismus patrně 2soubory tvarů jednak bimi(tvrdý jer), bi, bi,

bimae(tvrdý jer), bite, bon;

Perfekto-prezens s významem durativního futura:

a bichae, bi, bi, bichomae, biste, biše

komplexivní aorist k paradigmatu: bimi

-ve stsl. Lze již v podstatě počítat s jejich splynutím v paradigma jedno, zachovávající dosud archaickou dubletnost některých tvarů. S původním futurálním významem je spojeno užívání tohoto stsl. kondicionálu:

a)ve větách účelových

prinošaachon že kae nemu i mladince da bi se ichae kosnonlae=

Přinášeli k němu i děti, aby se jich dotkl.

b) v nepřímých otázkách

c)ve větách žádacích a přacích

d)v ireálním podmínkovém souvětí

Nosovky ỡ ę vznikly ze spojení samohlásek s nosovými souhláskami před jinou souhláskou na konci slova

Zánik: 10-11 stol – proběhla denazalizace ve všech jazycích krom polštiny, polabštiny (znaky nosovosti i v některých makedonských a slovinských jazycích)

Dlouhé slabiky – ę > ä(dlouhé široké é) > á nebo ie(>í)

Př. vęce>viece>více desętь>desátý

ỡ >ú>ou

př. pỡtь>púť>pouť mỡka>múka>mouka

Krátké slabiky.

ę > ä>ě nebo a

pętь>pět językь>jazyk

ỡ > u

rỡka>ruka bỡdỡ>budu

Ostatní jazyky:Slovenština-za ỡ střídnice u/ú, za ę v dlouhých pozicích ia, v krátkých po retnicích ä, jinde měkčící ´a

Lužická srbština-za ỡ je u, za ę v dolní ě/je, v horní e před původními měkkými souhláskami, ale ja před pův. tvrdými souhláskami

Východoslovansk jazyky-za ỡ je u, za ę měkčící ´a

Bulharština-za ỡ je ъ (střední samohláska), za ę je e

Makedonština- za ỡ je a, za ę je e

Srbochorvatština- za ỡ je u, za ę je e

Slovinština- za ỡ je o, za ę je e

Jery ь měkký ъ tvrdý

Jsou to zvláštní krátké samohlásky, kt vznikly z původních krátkých samohlásek u a i

Zánik a vokalizace jerů:

Některých polohách v slově zanikly zcela, v jiných se vokalizovaly.Podle Havlíkova pravidla-počítáno od konce slova liché jery(slabé) zanikly a sudé(silné) se změnily v plné samohlásky (vokalizovaly se)

Př. šьvьcь>švec sьnь>sen

Měkký jer měkčil předcházející souhlásku, tvrdý ne př. Tvarь>tvář praporъ>prapor

Spojení předložek se jmény platí za jednotku (jery se počítají jako by to bylo jedno slovo)př kъ lьvu> ke lvu

Zánikem jerů vznikly další souhláskové skupiny, náročné na výslovnost (ssednúti, dska), zjednodušení vkládáním e (vkladné e)

Slovenština-pestrost střídnic-za ь většinou měkčící e, ale i o nebo a, za zčásti neměkčící e, ale i o a a

Polština, dolní lužic srbština-za oba jery e, ale e z ь měkčí předcházející souhlásku

horní luž srbština – za ъ před tvrdou souhláskou o, jinak za oba jery e

polabština- za oba jery neurčitá hláska podobná a, která měkčí následující souhlásku, pokud je z ь

východoslovanské jazyky- za ь je střídnice e, za ъ je o

bulharština- za ь je e, za ъ střední a-ová hláska označena grafémem ъ

srbochorvatština-oba jery splynuly v a

Zájmena bezrodá (já, ty, my, vy, sě)

K bezrod zájm patří osobní zájm 1. A 2. Os sg., pl., duálu a zájmeno zvratné. Mají zvláštní skloňování

V stsl se v sg a pl uplatňuje genitiv-akuzativ= g se někdy užívá jako ak (tvary mene, tebe, sebe, nasъ, vasъ), tvary mę tę jsou v stsl ještě ortotonické se znaky enkliktik

Tvary dat sg mьně, tebě, sebě jsou v stsl ortotonické=přízvučné,používají se v logickém důrazu , po předložkách apod.Jejich paralelní tvary mi, ti, si jsou enklitické=nepřízvuč, užívá se jich po 1. Přízvuč slově ve větě

Zvláštnost v morfologii – užívání tvarů ny a vy i v jiných pádech než ve fci původ akuzativu a to A) ve fci ak du (místo na, va), vy taky ve fci nom du (místo va)

B) ve fci enklitického dat pl (místo namъ, vamъ)

C)vzácně ny ve fci nom pl (místo my)

Infnitiv

Inf se tvoří koncovkou –ti připojovanou k infinit kmenu sloves např nesti dvignǫti slyšati lajati…Původem je asi izolovaný dativ slovesného substantiva(i-kmenového nebo konsonantického) nebo útvar příslovečný vtaženého do sloves tvarů

Fce infinitivu A stejná jako v češtině

B účel význam i u jména např imějęjь uši slasti da slyštъ = ten, kdo má uši k slyšení ať slyší

C)vazba dativu s infinit –účel význam např se polje sъtvorjeno bystъ konjemъ tešti – toto pole bylo upraveno k běhu koní

- vedlejší věta obsahová –glagoljỡště vъskrěšenьju ne byti=říkajíce, že vzkříšení neexistuje

Vedl věta účinková – po spojce, trỡsъ velijь bystъ vъ mor´i jako korablju pokryvati sę vlьnami=veliká bouře nastala na moři, takže se koráb pokrýval vlnami

D ve spojení s přít tvary sloves vъčęti, načęti, iměti, chotěti se vyjadřuje infinitivem nedok sloves jejich futurum(u dok sloves mají futurál význam jejich prézentní tvary), tato opisová slovesa si zachovávají stopy svého zákl lexikál významu – nejsou gramatikalizovaným formantem futura

Supinum

Tvoří se koncovkou –tъ připojovanou k infinit kmeni sloves(od inf koncovým –ъ místo infinitivního -i ) např nestъ dvignỡtъ slyšatъ lajatъ

Původ asi izolovaný akuzativ slovesného substantiva, který byl ve specific fci vtažen do sloves tvarů

Užívá se po slovesech majícíh význam pohybu nebo vybídnutí k pohybu ve fci přísl určení cíle, účelu.Předmět rozvíjející supinum přechodného slovesa je v genitivu(supinový genitiv) např idỡ lovitъ rybъ - jdu lovit ryby

V stsl se tvoří od sloves dok i nedok (ve staré češtině jen od nedok)

Postupně vytlačováno infinitivem, zachováno jen v slovinštině a dolní lužic srbštině

Metateze likvid

Metateze = přesmyknutí hlásek; likvidy = slabikotvorné souhlásky (l,r)

-docházelo k metatezi s „o“ a „e“

1. or – ol – er – el > ra - la – rě/>re/-le

Př. gordr > hrad

golva > hlava

bergr > brěg > břeh

melko > mléko

2. or-, ol- > ra-, la-, ro-, lo-

Př. ordlo > rádlo

olkati > lákati

orbiti > robiti

olni > loni

Palatalizace velár

V praslovanštině se projevila tendence k unifikaci nebo sblížení jednotlivých hlásek v rámci slabiky. Tato tendence se projevila tzv. Palatalizací velár. Byly tři:

Podle zákona o tzv. první palatalizaci se veláry (zadopatrové souhlásky) měnily, následovalo-li za nimi původní ( předslovanské) dlouhé nebo krátké e nebo i (tj slovanské e, ę, a < ē, i, Ь), takto:

K se měnilo v Č

G se měnilo v (D)Ž dále v Ž

CH se měnilo v Š

– příklad: litevskému keturì odpovídá slovanské četyre

litevskému gývas odpovídá slov. živa

k substantivu grěchъ je adj. grěšьnъ dále *grěchьnъ –hřích, hříšný

sloveso pekǫ, peku mělo původně 2. os. sg. * pekešь , ale po palatalizaci pečešь

podobně mogǫ - mohu, 2. Os. sg. * mogešь po palatalizaci možešь

Přecházele-li před velárou ostrá sykavka s nebo z, asimilovala se a stala se tupou sykavkou:

Sk- šč, případně šť

Zg- žďž –žď Př: *piskēla- piščala- čes. Píšťala, srov. Pískati.

První palatalizace se uskutečnila v 5. St. n. l.

Podle zákona o druhé palatalizaci se veláry měnily před následujícím ě nebo i, které vznikly z původních diftongů *oi, nebo *ai takto:

K → C

G→(D)Z

CH →Ś poloměkké

Př: roỡka 2. p. rǫcě z rǫkě k nom. Noga dat. Nodzě *nogě

Druhá palatalizace se odehrála asi v letech 575- 650 n.l.

Podle zákona o třetí palatalizaci se veláry měnily stejně Jako při palatalizaci druhé, předcházely –li před nimi ь, i, nebo ę a nenásledovala- li za nimi samohláska, která palatalizaci bránila( y snad i ъ.

Př. . otъcъ →otikos

Probíhala si v 7. St., ale názory se různí.

Aorist

Aorist je minulý prostý čas, užívá se ho k označení minulého ( nepůvodního) děje v jeho průběhu, vyjadřuje minulou událost jako proces. Aorist označuje činnost a děje v popředí textové struktury. Aoristem se vyjadřují hlavní události ve svém průběhu a posloupnosti.

Ve staroslověnštině se tvoří aorist trojího typu:

1.Aorist asigmatický (prostý, silný) se tvoří pouze od souhláskových sloves I. a II. třídy a to tak, že se k souhláskovému základu připojují koncovky:

	Sg.	Pl.	Du.
1.os.	-ъ	-OMъ	-OBѢ
2. os.	-Є	-ЄTЄ	-ETa
3. os.	-Є	-Ǫ ?	-ЄTЄ

Př: vedǫ̨ , vesti -----vedъ, vede, vede, vedomъ, vedete, vedǫ, vedově, vedeta, vedete.

ugasnǫ, ugasnoti--------ugasъ, ugase, ugase, ugasomъ, ugasete, ugasǫ, ugasově, ugaseta, ugasete

2. Aorist sigmatický starší

- je běžným tvarem aoristu, tvoří se těmito koncovkami:

	Sg.	Pl.	Du
1.os	-Cъ, -xъ	-COMъ, -xOMъ	-COBѢ
2.os	-	- CTЄ	- CTa
3.os	-	-Cд, -Шд	-CTЄ

U některých typů sl. 1. A třídy( bez typu mrěti, pluti a jęti) se tvoření aoristu sigm. projevuje zvláštnostmi:

Kořenná souhláska se vypouštěla při styku s aoristovými koncovkami
1. a 2. Os. se tímto zp. netvoří
Kořenné souhlásky se prodlužovaly e + o -----ě, a
Př: vedǫ, vesti- věsъ- , * vědsъ, vede, vede, věsomъ, věste, věsę, věsově, věsta, věste,

U sloves ostatních typů se tvoří ch- ovými variantami uvedených koncovek připojovanými bezprostředně k infinitivnímu základu.

Př: umьrǫ̨, umyti….umrěchъ, umrě, umrěumrěchomь, umrěste, umrěšę. Umrěchově, umrěsta, uměste.

Atematická slovesa tvoří aorist sigmatický starší takto:

Viz. Naskenovaná tabulka

3. Aorist sigmatický mladší:

Tvoří se pouze ze souhláskových sloves I. a II. tř. ch- ovými variantami koncovek aoristu sigm. staršího, které se připínají k souhláskovému kořeni těchto sloves rozšířenému o kmenovou příponu –o- . Nemá vl. tvary pro 2. A 3. os. sg.

Př.: vedǫ, vesti….vedochъ, (vede, vede), vedochomъ, vedoste, vedošę, vedochově, vedosta, nedoste.

Participia

2010-03-18T03:06:00.000-07:00

1) Participium perfecti activi (l-ové) se tvoří příponami –lЪ, -la, -lo pro sg., -li, -ly, -la pro pl. a – la, -lě, -lě pro dua., které s připínají k infinitivnímu kmeni, např. nesti-neslЪ, bЬrati-bЬralЪ, prositi- prosilЪ, kryti-krylЪ: souhlásková slovesa II. tř. tvoří toto participium zpravidla přímo od kořene (bez infinitivního –nϱ), např. dvigϱnti-dviglЪ, ale jsou doloženy i tvary od celého kmene infinitivního, např. kosnϱti-kosnϱlЪ

V staroslov. se l-ového participia užívá v těchto opisných tvarech:

1) ve spojení s prézentem slovesa byti tvoří l-ové participium tzv. perfektum, tj. slovesný tvar vyjadřující přítomný stav vzniklý z minulého děje, např. prišЬlЪ jesmЬ. V těch slov. jazycích kde zanikl aorist a imperfektum, převzalo toto původní slovanské perfektum jejich funkci a stalo se univerzálním minulým časem.

2) Preteritum-dnešní minulý čas- tvoří se stejně jako perfektum, vyvinulo se z něj byt x particip. l-ové

3) ve spojení s min. časy slovesa byti tvoří l-ové participium tzv. plusquamperfektum

4) ve spojení s tvary budoucího slovesa byti tvoří l-ové particium tvz. futurum II.(vyjadřuje předčasnost budoucnosti)

5) ve spojení s kondicionálem slovesa byti tvoří l-ové participium kondicionál

2) Participium praesenti pastvi (příčestí trpné, m-ové) se tvoří příponami –mЪ, -ma, -mo (pro sg.), které se připínají k prézentnímu kmeni sloves, u I. a II. tř. v stupni o-ovém, např. nesomЪ, znajemЪ. U atematických sloves je tvoření podle sloves I. tř. vědomЪ, jadomЪ. Toto part. se skloňuje jako tvrdé adjektivum (o-kmenově a a-kmenově) jmenně i složeně. Užívá se jej ve funkci přívlastkové a doplňkové. Doplňkové p. v nominativu má tzv. funkci predikativního atributu=druhého přísudku nebo trpného přechodníku přítomného

3) Participium perfecti pastvi (minulé trpné, n-ové, t-ové) se tvoří 1) příponami –tЪ, -ta, -to (pro sg.), a) u sloves I.A.tř. nosovkových, např: jЬmϱ, jҿti- jҿtЪ

2) příponami –nЪ, -na, -no, které se připínají k infinit. základu zakončenému na –a- nebo –ě-, např. bЬrati-bЬranЪ, znati- znanЪ U souhl. sloves III.A tř. s dubletami koҐϱ, klati-klanЪ

3) příponami –enЪ, -ena, -eno (pro sg.), které se připínají k základu ostatních sloves:

a) u sloves I.A a u atematických sloves jasti jejich původním koř, např. jadenЪ, nesti-nesenЪ

b) u sloves II.A třídy rovněž jejich původním kořenem, např. dvignϱti- dviženЪ

c) u sloves III.A třídy s kořenným –y- jejich kořenem

d) u sloves IV.A třídy jejich infinitivním kořenem

Toto participium se skloňuje jako tvrdá adjektiva (o-kmenově a a-kmenově) jmenně i složeně

Užívá se jej ve funkci přívlastkové a doplňkové. Doplňkové p. v nominativu má tzv. funkci predikativního atributu=druhého přísudku nebo trpného přechodníku přítomného.

Užívá se jich ve spojení s určitými tvary slovesa byti/byvati k tvoření opisného pasiva.

4) Participium praesentis activi (přítomné činné, nt-ové)

1) tvoří se příponami –y (pro m.) –ϱšti(pro f.) –y(pro n. a sgl.) od sloves I. a II. třídy např. nesϱ-nesti-nesy, nesϱšti, nesy,,, minϱ-minϱti, miny, minϱšti, miny os sloves atematických jesmЪ- byti-sy, sϱšti, miny

2) příponami- (j)ҿ, -(j)ϱšti, (j) ҿ,(pro sgl.) od sloves III.tř. např.: kryjϱ, kryti- kryj ҿ, kryjϱšti,kryje

3) příponami – ҿ, - ҿšti, - ҿ od sloves IV. Třídy, např. prošϱ, prositi-pros ҿ, pros ҿšti, pros ҿ

5) Participium praeteriti activi(minulé činné, s-ové)

1) příponami- Ъ,- Ъši, -Ъ (pro sg.) od atematického slovesa jamЬ, jasti- jad Ъ, jad Ъši, jad Ъ a od souhláskových sloves I. a II. tř. např. nesϱ, nesti- nes Ъ, ne Ъši, nes Ъ

2) příponami –Ь, -Ьši, -Ь (pro sg.) od sloves IV.A tř. např. prošϱ, prositi-proš Ъ, proš Ъši, proš Ъ

3.
příponami -v Ъ, -v Ъši, -v Ъ (pro sg.) od infinitivního kmene všech ostatních typů věm

4.
Ъ, věděti-věděv Ъ, věděv Ъ ši, věděv Ъ

Kontrakce samohlásek

2010-03-18T03:03:00.000-07:00

Počátek 10. Stol. (např. čeština)
Nejvíce v češtiněskoro vše staženo, ale výjimky u dublet u zájmen (zachovaly se nestažené varianty – má/moje, tvá/tvoje), nejméně v ruštině.
Pokud se zachovala v době jeho uskutěčňování vokalická kvantita, stala se kontrakce zdrojem vzniku nových dlouhých slabik (vokálů).

aja>á

oje>é

1. vokál ovlivňoval tvrdost/měkkost

Dobraja>dobrá

Moja> má

Dobryji>dobrý

Dobriji>dobří

a, o tvrdé

y, i, eměkké

2. vokál rozhodující vliv na kvalitu (zabarvenost)

Novoje>nové

Adjektivní skloňování

Jmenné: 1) tvrdý způsob – mas. o-kmen (rabЪ)

fem. a-kmen (žena)

neut. o-kmen (lěto)

2) měkký způsob – mas. io-kmeny (mσžЬ)

fem. ia-kmeny (duša)

neut. io-kmeny (sЪnЪmište)

Složené: 1) typ tvrdý (dobiji, dobraja, dobroje)

2) typ měkký (ničte, ničtaja, ničteje)

Složená adjektivní deklinace podléhala různým změnám vyvolaným hláskovými asimilacemi (aje>aja, uje>uu, ěje>ěě/ěa), stahováním (aa>a, uu>u, ěě/ěa>ě) nebo morfologickými analogiemi.

Zájmeno čЬto (co)

Nom. čЬto

Gen. Česo

Dat. Česomu

Ak. čЬto

Lok. čemЬ

Instar. čimЬ

Zařazení sloves do vzorů

ę ỡ

ъ(tvrdý jer) ь(měkký jer)

Každé slovo má dva kmeny

prézentní – základ pro tvoření prézenta

- -0- atematická

e/o (např. nes-e-ši)
-ne/no- (dvig-ne-ši)
-je/jo- (zna-je-ši nebo kupu-je-ši)
-i- (pros-i-ši, trьp-i-ši)

infinitivní – pro tvorbu infinitivu
- -0- bez inf. Km. (např. nes-ti, zna-ti)
- -nỡ (dvig-nỡ-ti)
- -ě- (trьp-ě-ti)
- -i- (pros-i-ti)
- -a- (pla-ati)
- -ova- (kup-ova-ti)

Do tříd určujeme podle infinitivního kmenu – podle toho na co končí, když odtrhneme koncovku

Do vzorů slovesa řadíme podle prézentního kmene 2. os. singuláru

Příklad:

Načęsę „začít“(z překladu)– slovníkové tvary- načę/ti (inf.), načьnỡ (1.os. sg.), načьne/ši (2.os. sg.) pf.=perfektum (koncovky /ti, /ši)

---> 2. třída ( – vzor minỡti

třída - -e/o- souhlásková – nesti „nést“

a – zьvati „zvát“

třída – ne -/-no- v infinitivním kmenu přípona nỡt

dvignỡti „pohnout“ slovesa souhlásková
minỡti „minout“ slovesa samohlásková

třída –je-/-jo- A. bez přípony - zakončené samohláskou – znati „znát“

- zakončené souhláskou – žęti „žnout“

B. příponou –a- na samohlásku- lajati „lát“

- na souhlásku- plakati „plakat“

třída –i- - -i- prositi „prosit“

-e- ě- trьpěti „trpět“

a (po ž, š, č,j) drьžati „držet“

JAZYKOVÁ KULTURA

2009-03-25T05:20:00.001-07:00

- úkolem jazykovědy – poznávání jazykové normy, její popis a kodifikace

Jazyková norma
- kolektivní, ustálené, závazné užívání jazyka v duchu jeho systému
- se pomalu mění a vyvíjí
a) norma výslovnostní (ortoepická)
b) norma pravopisná (ortografická)
c) norma tvaroslovná (morfologická)
d) norma skladebná (syntaktická)
- kodifikace – norma zachycená v jazykových příručkách prostřednictvím souhrnu závazných
pravidel
- zachycuje změny v normě s určitým zpožděním
- norma a kodifikace jsou uváděny v jazykových učebnicích schválených MŠMT ČR, v jazykových příručkách a slovnících:
- Mluvnice češtiny 1, 2, 3
- Pravidla českého pravopisu
- Výslovnost spisovné češtiny
- Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost
- problematice jazykové kultury se věnují odborné časopisy:
- Naše řeč (od 1917)
- Slovo a slovesnost (od 1935)
- znalosti a dodržování normy a kodifikace – základní předpoklad jazykové správnosti
- jazyková kultura – chápeme nejen jako stav, propracovanost jazyka, ale hlavně jako úroveň
jazykové komunikace a permanentní snažení o její kvalitu
- kvalita – nejen jazyková správnost, ale i vhodnost, přesnost, přiměřenost, výstižnost,
zřetelnost, stručnost, adresnost, přesvědčivost jazykových promluv

Řečnické figury (Mistrík, 1980)

2009-03-25T05:19:00.002-07:00

a) sugestivní – např. anafora (opakování stejných slov na začátku sousedních vět), epifora
(opakování stejných slov na koncích vět), epizeuxis, pleonasmus
b) emfatické – řečnická otázka, apoziopeze, inverze – obrácení obvyklého pořádku slov
c) názorné – přirovnání, metafora, hyperbola (nadsázka)
d) dramatické – antifráze (věc, její vlastnost se pojmenuje ironicky protikladem), litotes,
zřetězení (postupné uvádění logických soudů, které na sebe navazují)
e) ozdobné – epiteton (básnický přívlastek), eufemismus (navždy odejít = zemřít)

Klasifikace řečnických žánrů (Mistrík, 1977)
a) agitační žánry (politický projev, soudní řeč)
b) naučné žánry (přednáška, referát)
c) příležitostné žánry (slavnostní, smuteční projevy)
d) církevní/náboženské žánry (kázání)

Neverbální komunikace (mimoslovní sdělování)
- proxemika
- haptika
- posturika
- kinezika
- mimika
- pohledy

Pragmatika – princip kooperace, 4 typy maxim (pravidlo chování, jednání resp. myšlení):

2009-03-25T05:19:00.001-07:00

1) maxima kvantity
2) maxima kvality
3) maxima relevance
4) maxima způsobu

Řečnický styl
- charakteristika:
- mluvnost (ústnost)
- veřejnost
- spisovnost
- adresnost (řečnický projev musí být adekvátní vzhledem k adresátovi)
- sugestivnost (rétorický text má nejen informovat, ale také přesvědčovat
a získávat posluchače)

Řečnické figury
- prostředky, pomáhají zvyšovat názornost, sugestivnost a dramatičnost mluvených projevů

Stylová vrstva administrativní

2009-03-25T05:18:00.004-07:00

- spisovná čeština (s některými knižními prostředky: stran, potažmo, výše jmenovaný, odstoupivší);
- prostředky citově neutrální, ustálené formule a termíny (odběratel, urgence, faktura, platební výměr, daň domovní, z příjmů, pojistná událost);
- názvy měrových jednotek, číselné údaje;
- propria (vlastní jména) pojmenovávající výrobky, instituce, osoby;
- zkratky a zkratková slova i značky.

RÉTORIKA
- přesná definice neexistuje
- 1) nauka o řečnictví, o řečnickém umění
- 2) řečnické umění samo, řečnická praxe
- 3) záporné hodnocení jazykového projevu (rétoričnost, obsahově prázdná vyjádření)

Interdisciplinárnost rétoriky
- stylistika
- logika (teorie argumentace)
- moderní psychologie (empatie)
- psycholingvistika (problém vnímatelnosti obtížnosti textů)
- sociolingvistika (řečník musí znát a respektovat např. postoje posluchačů k varietám národního jazyka – rozlišení prestižních a neprestižních útvarů)

c) Dokumentační/operační/správní:

2009-03-25T05:18:00.003-07:00

c) dokumentační/operační/správní: (výkazy, hlášení, zprávy). Dokumenty, které slouží ke shromažďování informací a k jejich rychlému zpracování (předtištěné formuláře a dotazníky) – jsou autorem/adresátem heslovitě vyplňovány.

Úřední dopisy slouží k výměně informací mezi institucemi, úřady, podniky apod.

Znaky stylu administrativního:
- oficiální, nesoukromá, institucionální forma sdělení;
- schematismus i relativní neporušitelnost textu, hlavně v případě zákonů a nařízení;
- méně či více zdůrazněné, ale vždy obecné jazykové prostředky s funkcí impresivní.

Normy administrativní komunikace:
- věcná správnost;
- direktivnost (přikazuje se, dostavte se);
- neosobnost vyjádření (doporučuje se);
- preciznost;
- stereotypní fráze (na základě předběžného jednání, vyhovuji Vaší žádosti, děkujeme předem za kladné vyřízení…);
- forma: ustálená, až šablonovitá = standardizace.

Znalost a užívání terminologie ...

2009-03-25T05:18:00.001-07:00

Znalost a užívání terminologie příslušného oboru je pro autora závazná, časté opakování termínů se nepovažuje za nedostatek, synonymie v terminologii není žádoucí!

Vyskytují-li se synonymní výrazy, lze je diferencovat na:
- termíny ryze odborné – vědecké ( lingvistika, ortografie, subjekt);
- termíny běžné (popularizační) – většinou domácí ekvivalenty internacionalismů (jazykověda, pravopis, podmět).

Funkční styl administrativní

- v poslední době se tento styl vyčleňuje ze stylu odborného
- styl úřední, jednací

Funkce:
a) informační/sdělovací: jazykově ztvárnit fakta a věcné údaje, jejichž znalost umožní adresátovi projevu činit důležitá rozhodnutí (žádosti, posudky, životopisy, stížnosti...);

b) persvazivní/řídicí/direktivní: ovlivňování a řízení činnosti osob fyzických (jednotlivců) nebo právnických (podniků, úřadů, institucí) – oběžníky, přípisy, vyhlášky aj.;

Prostředky syntaktické:

2009-03-25T05:17:00.004-07:00

- polovětné konstrukce (V Jindřichu Pruchovi, padlém roku 1914, odešel autentický dědic
S Slavíčkův.);
- přístavky (A. P. Borodin, vojenský lékař, potom vysokoškolský učitel, vynikající chemik,
průkopník vyššího ženského vzdělání, vzácně ušlechtilý člověk a znamenitý
hudebník, se mohl hudbě věnovat jen na okraji svého povolání.).

Prostředky pojmenovávací:
- ustálená pojmenování, v nichž jméno (nositel jádra obsahu) je spojeno se slovesem širokého významu (provést analýzu, podat důkaz, čtenářská obec, letní období) = multiverbizace;

- nepůvodní předložky (se zřetelem k, ve srovnání se, v důsledku, z hlediska, v rámci, na základě, prostřednictvím, vlivem, vzhledem k, na rozdíl od).

Prostředky lexikální: pro projevy odborné nejtypičtější – odborné názvy (termíny).

Vyžaduje se u nich:
- přesnost
- jednoznačnost
- nosnost.

- funkce: odborně sdělná / informační ...

2009-03-25T05:17:00.003-07:00

- funkce: odborně sdělná / informační, příp. persvazivní.
- forma: převážně psaná, i (řidší) mluvené projevy mají často primární podobu psanou (např. přednášky, referáty)
- prostředí: veřejné a oficiální
- ráz: hl. monologický, dialog se využívá jen ve zvláštních případech (ve vědeckých rozpravách, při polularizaci)
- komunikáty připravené
- kontakt autora s adresátem/-y: nepřímý (u psaných) i přímý (u mluvených)
- okruh adresátů: široký (nejvíce u stylu administrativního a stylu učebnic)
- kód: především spisovný jazyk neutrální (u mluvených neoficiálních i slang)

Stylová vrstva odborná:
Prostředky hláskové: (jod/jód, vitamin/vitamín, penicilin/penicilín – viz seminář).

Prostředky morfologické:
- autorský plurál - stylistický úzus k vyjádření skromnosti autora odborné publikace (V této
kapitole se budeme zabývat marketingovou komunikací);
- neosobní vyjádření – predikativa (je nutno podotknout, lze předpokládat);
- pasivum (Bylo prokázáno, že… U některých písní Komenský přímo upozorňuje, že je
p překládáno současně z německého originálu i z jeho polské úpravy.),
- prézens (nadčasový, tj. gnómický čas).

Dílčí oblasti:

2009-03-25T05:17:00.001-07:00

Dílčí oblasti: (členění podle stupně odbornosti a podle toho, komu je projev určen)
- funkční styl teoretický (vědecký) – rozvoj vědních oborů v rovině teoretické (Josef Zubatý:
České sloveso, F. de Saussure: Kurs obecné lingvistiky);
- funkční styl praktický (pracovní) – uvádění teoretických výsledků vědních disciplín formou
praktických činností do praxe (Pravidla českého
pravopisu);
- funkční styl populárně odborný (popularizační) – šíří výsledky vědeckého poznání
v nejširších vrstvách společnosti. Snaží
se usnadnit porozumění (Pavel Eisner: Chrám i tvrz, Dušan Šlosar:
Tisíciletá, Jazyčník, jazykové koutky, sloupky v denním tisku);
- administrativní (někdy se vyčleňuje jako samostatný, viz níže)

e) slovosledné inverze

2009-03-25T05:16:00.003-07:00

e) slovosledné inverze (Neumann: Ale já mimo šel a jen jsem stanul všude, kde rudější makový
planul dnes ráno rozvitý květ).
Syntax:
Přímá řeč: živá, charakterizuje postavy, uvozovací věta.

Nevlastní přímá řeč: uvozená i neuvozená (častější), bez uvozovek: Vrhli rychlý pohled na mapy. Okamžitý alarm všeho mužstva!

Polopřímá řeč: bez uvozovek, v třetí osobě slovesných tvarů; snaha sblížit pásmo vypravěče s pásmem postav: Ten pitomec Falta! Neměl mu věřit, neměl se spoléhat!

Smíšená řeč: v pásmu vypravěče je citát převzatý z řeči postavy
(Páral: Soukromá vichřice – Standa odkopl zedrané a promaštěné montérky pro doma, nasrat na všecko co bylo, a znovu od začátku a docela jinak, dokud to ještě jde, a ono to půjde jak naolejovaný.)

IV. Funkční styl vědecký (odborný)
- styl vědeckých a technických komunikátů, učebnic, komunikátů právnických a administrativních.

Zřetelné uplatnění subjektivních slohotvorných činitelů!

2009-03-25T05:16:00.001-07:00

Stylová vrstva:
Poetismy:
a) lexikální: neologismy (V. Holan: kráčivec, loučenec s loučenkou, obsvětí; F. Halas: kostižerný,
stenná pole;
J. Kratochvil: ksichtologie, rozvzpomínka, chcipljonky; J. Topol: tojflíci,
homonuklové, fajfčice, videosráče, čeština je obezlitá) = slova autorská;

b) slovotvorné (Horníček: soudomčí nebo souvětí; L. Vaculík: Morčata – k základu slov přidává
1 slabiku – morčabátko, domebeček, zvíbíře, dlabaň; );

c) tvarové (křídloma zved);

d) syntaktické – postavení shodného a neshodného přívlastku (Halas: lásky bol, pole stenná);

Aktualizace výrazových prostředků

2009-03-25T05:15:00.004-07:00

- užití jazykových prostředků, které působí svou novostí, neotřelostí, které aktivizují pozornost a intenzitu vnímání adresáta (gerontopop, sexturistika, octománie, tunelování, bruselská eurovábnička, pendrekiáda – ogarská asistence, majitel „sušírně“, vymýšlejí fígle, vše prošustrovali)

III. Funkční styl umělecký
- styl prózy, poezie a dramatu.
- projevy navozují určitou citovou atmosféru a připravují adresátovi jistý prožitek.
- funkce: estetická, (věcně) sdělná, někdy i persvazivní
- forma: (primárně) psaná
- prostředí: soukromé i veřejné
- ráz: monologický i dialogický
- komunikáty připravené
- kontakt autora s adresátem/-y: nepřímý
- okruh adresátů: široký
- kód: především spisovný jazyk s prvky všech ostatních variet (zejména v projevech dramatických a prozaických se uplatňují dialekty, obecná čeština, slang a argot)

Automatizace –

2009-03-25T05:15:00.003-07:00

Automatizace – užívání stejných prostředků ve stejných komunikačních situacích (tyto výrazy jsou
chápány jako očekávané, svou formou nevzbuzují pozornost, např. stereotypní
začátky některých zpráv a oznámení, informace o počasí, o odběru plynu
a elektřiny)

Automatizace výrazových prostředků – klišé (začínají-li být automatizované prostředky
pociťovány jako zbytečně časté a stylisticky rušivé,
nabývají platnosti prostředků otřelých, stylisticky negativně hodnocených)

roztočit nové kolo zbrojení; horečné zbrojení; jít cestou pokroku; napětí na blízkém Východě se stupňuje; eskalace napětí; ohniska bojů; příroda s pestrou paletou barev; ohni padly za oběť…; prostor pro tvořivé úsilí; připravit stát o mil. korun na daních; volební preference; uvalení nucené správy; praní špinavých peněz; ohniska bojů; kontroverzní podnikatel…

Lexikální prostředky:

2009-03-25T05:15:00.001-07:00

- hovorové prostředky (zvláště v mluvených projevech);
- prostředky mírně knižní (Tato rozsáhlá akce povede k dalšímu utužení našeho nerozborného
přátelství s národy...);
- předložkové výrazy (u příležitosti, v oboru, na úseku, v podmínkách, po linii, z pozice…) atp.

Syntaktické prostředky:
- střídání delších souvětí a jednoduchých vět.

Specifickými syntaktickými rysy se vyznačují titulky:
- obsahově hutná jednoduchá věta dvojčlenná (Sparta podlehla Brnu.),
- jednočlenná věta (Nová vývojová etapa naší hudby),
- eliptická věta (Vzpěrači rekordně),
- konstrukce s infinitivem výzvovým (Zdokonalit metody i styl).

Tato stylová vrstva má dvě protikladné části, které se vzájemně vyvažují:
- jazykové prostředky automatizované (stálé);
- jazykové prostředky aktualizované (proměnné).

- funkce: informační, persvazivní, ...

2009-03-25T05:14:00.003-07:00

- funkce: informační, persvazivní, zábavní (infotainment), servisní a obecně vzdělávací
(ovlivňovaní, přesvědčovací, získávací)
- forma: mluvená i psaná
- prostředí: veřejné a oficiální
- ráz: monologický i dialogický
- komunikáty připravené
- kontakt autora s adresátem/-y: hl. nepřímý
- okruh adresátů: široký (p. věku, zaměření, pohlaví…)
- kód: především spisovný jazyk neutrální

Základní požadavky na žurnalistický styl:
- stručnost
- operativnost
- aktuálnost, autentičnost
- přehlednost
- všeobecná srozumitelnost
- přesnost
- rozmanitost
- přesvědčivost
- jazyková správnost
- objektivita

Skladba

2009-03-25T05:14:00.001-07:00

- pronikání nominativu jmenovacího (ve městě Brno proti shodnému přívlastku ve městě
Brně);
- vztažné věty s absolutním co – vzhledem k rodu a číslu se nemění (Kluk, co bydlí vedle… Studenti, co píšou test…);
- nadbytečný zájmenný podmět (Já si myslím…);
- nadbytečná ukazovací zájmena a příslovce (Co jen ten kluk zase provedl! Ty knížky s tou obálkou…);
- opakovaný formální podmět on, oni (Ona se ta holka zbláznila!);
- apoziopeze (neukončená věta) – Odpal, nebo tě…;
- parenteze (vsuvka) – protože, jak jsem řekla,...;
- nemotivované opakování slov.

II. Funkční styl žurnalistický (nepřesně PUBLICISTICKÝ)
- styl novin, neodborných časopisů, dokumentárního filmu, rozhlasového a televizního
zpravodajství a publicistiky
- jedná se o oblast výrazně dynamickou a do jisté míry proměnlivou (srov. publicistické
projevy 20. a 30. let 20. století (patos, nadnesenost, verbalismus, knižní výrazy) s dnešními
publicistickými projevy (snaha rychle, výstižně, srozumitelně a účinně informovat adresáta;
formovat ho…)

Tvoření slov

2009-03-25T05:13:00.002-07:00

- u názvů obyvatelských varianty s –ák: Pražák, Brňák, Ostravák (spisovné –an);
- slovesa na -ovat, -it (učitelovat, marodovat, zahradničit, ředitelovat, skupinkařit, soustružničit,
sadařit).

Slovníkové prostředky:
- slova nadbytečná, výplňková, parazitní (prakticky, vlastně, fakticky, prostě);
- adjektiva, jejichž původní význam byl oslaben a které nabyly významu velké intenzity (šílený, fantastický, strašný, hrozný);
- nové vazby expresivní (uvrtat někoho na něco, mít výdrž, tím to hasne, jsme v kelu, dej si (v)odchod);

- slova módní: chrochtat (blahem), bičuj, makej, vodpal, dej si (v)odchod, vymakaný, nadupaný, jetý, hustý, perfektní, senza, sup(e)r…

Pojmenovávací prostředky:
- univerbizace: atomovka, trvalá, státnice, zimník, mistrák, páťáci…

Zřetelné uplatnění subjektivních slohotvorných činitelů!

2009-03-25T05:13:00.001-07:00

- stylovou vrstvu běžně dorozumívací tvoří:

Hláskosloví
- -í- v základu slov místo plně spisovného -é- (proplítat, oblíknout, míň, líp, vylívat);
- obecně české -ej- v základu slova (slejvák, bejvák, kejvat, rejpat);
- obecně české -ou- v základu slova (oušlapek, ouřada, koumák).

Tvarosloví
- 1. os. sg. a 3. os. pl. prézenta: já žiju – oni žijou (místo - žiji, žijí); děkuju – děkujou;
kupuju – kupujou;
- nom. místo vokativu: pane Klaus (místo pane Klausi);
- 1. os. plurálu odsouvá koncovku: kupujem, žijem;
- infinitivy sloves typu říct, moct, péct, utéct (dnes už rovnocenné, neutrální spolu s říci, moci,
péci, utéci);
- duálové -má v instrumentálu plurálu všech rodů (s těma známýma pánama, ženama,
děvčatama)

FUNKČNÍ STYLY

2009-03-25T05:12:00.002-07:00

I. Běžně dorozumívací (prostě sdělovací, nepřesně „hovorový“)
- styl každodenní komunikace mezi přáteli, známými, v rodině, na ulici, na pracovišti atd.
- funkce: prostě sdělovací (informační)
- forma: mluvená (psanou podobu mají jen soukromé dopisy, poznámky, zápisky a důvěrná
i intimní sdělení)
- ráz: dialogický
- prostředí: soukromé a neoficiální
- nepřipravené komunikáty
- kontakt autora s adresátem/-y: hl. přímý
- okruh adresátů: úzký
- kód: projevy se realizují různými útvary národního jazyka, nejčastěji hovorovou češtinou, ale
také nářečím (především nejstarší generace na venkově), interdialekty (ve městech,
nejvýrazněji se uplatňuje obecná čeština)

Stylotvorné faktory subjektivní (individuální)

2009-03-25T05:12:00.001-07:00

1) vzdělání původce komunikátu (komunikátora), jeho jazyková uvědomělost
2) znalost věci
3) zkušenost ve stylizování komunikátů
4) vyjadřovací pohotovost
5) intelektová a rozumová vyspělost komunikátora, jeho schopnost abstrakce a logického myšlení
6) vliv četby
7) životní zkušenosti, kulturní a společenský rozhled
8) zaměstnání a zařazení komunikátora k určité sociální skupině a prostředí
9) vztah k obsahu, k tématu:
a) racionální (intelektuální, rozumový)
b) emocionální (citový)
10) osobní sklony, záliby a zvyklosti komunikátora
11) momentální fyzický a psychický stav a připravenost ke komunikaci (psychosomatický faktor)
12) povahové a mentální vlastnosti komunikátora
13) věk a pohlaví (faktory biologické)
14) vztah k adresátovi

2) forma komunikátu:

2009-03-25T05:11:00.002-07:00

- psaná
- mluvená
3) prostředí nebo situace komunikátu (příp. situačnost):
- veřejné
- soukromé
- oficiální
- neoficiální
- + situačnost komunikátu
4) připravenost:
- připravené
- nepřipravené komunikáty
5) kontakt autora s adresátem:
- přímý
- nepřímý (zprostředkovaný médiem)
6) okruh a charakter adresátů
7) ráz komunikátu:
- dialogický
- monologický
8) kód, tj. útvar (varieta) národního jazyka

B) Subjektivní styl

2009-03-25T05:11:00.001-07:00

B) Subjektivní styl (běžně dorozumívací, umělecký): při realizaci komunikátu se uplatňují
subjektivní pohnutky, vlastnosti daného autory.
- Objektivní styl (administrativní, odborný): řídí se objektivně danými a vyžadovanými
pravidly
- Subjektivně-objektivní styl (esejistický, řečnický, publicistický): v oblasti mezi výše
uvedenými styly

Slohotvorné činitele (stylotvorné faktory)
- podmínky, které rozhodují o výsledné podobě komunikátu:
1) objektivní – nezávislé na autorovi komunikátu
2) subjektivní – závisí na autorovi komunikátu

Objektivní stylotvorné faktory
1) funkce (zaměření, cíl) komunikátu:
- prostě sdělovací
- odborně sdělovací
- informační
-persvazivní
-estetická…

Stylistika vs. stylizace

2009-03-25T05:10:00.002-07:00

- stylistika – vědní disciplína
- stylizace – proces tvorby komunikátu (textu); formulování komunikátu; způsob, jak autor
ztvárňuje dané téma jazykovými, nejazykovými a kompozičními prostředky

Kompozice
- uspořádání jazykových a nejazykových prostředků i dílčích tematických prvků v souvislý jazykový projev, který odpovídá komunikativnímu záměru
- často bezděčné, autor na ně většinou nemyslí (běžný hovor). Jinak je tomu v poezii (rytmus, rým apod.) ve vědě a v žurnalistice

Styl individuální (autorský) y interindividuální
A) Individuální – styl autora (komunikátora) má své osobité rysy. Jimi se liší od individuálního stylu autorů jiných. Je to zvlášť patrné u literárních umělců.

- Zkoumáme-li styl více autorů, získáme pak obraz stylu interindividuálního (vzniká
zevšeobecňováním a abstrahováním z charakteristických vlastností individuálních projevů):
styl dobový, literární skupiny, školy, uměleckého směru, žánru…

- Dostal kouli. vs. Dostal pětku.

2009-03-25T05:10:00.001-07:00

- Dostal kouli. vs. Dostal pětku. – věty se liší v rovině lexikální, slovníkové
- Můžeme upéci cukroví. vs. Můžem upéct cukroví. Pane Novák. vs. pana Nováku – rozdíl v rovině morfologické (tvarové)
- Petr si vzal polévku. vs. Petr si vzal polívku. – rozdíl hláskoslovný
- Rozhodl se odejít. vs. Rozhodl se, že odejde. – rozdíl v rovině syntaktické

Styl
- z latin. „stylus“ nebo ze starořec. „stylos“
- určitý charakteristický a pro daný obor činnosti příznačný postup při volbě a užívání dílčích prvků ve výstavbě smysluplných celků
- užívá se v různých oborech lidské činnosti
- slova sloh a styl – synonyma; v ustálených spojeních se nezaměňují (styl individuální, styly objektivní, výslovnostní styly, stylová oblast vs. slohový útvar, hodina slohu…)

Jazykový styl
- charakteristický způsob tvorby/výstavby komunikátu, založený na výběru a uspořádání jazykových a nejazykových prostředků =>
- invence + kompozice + stylizace

Kanál komunikace

2009-03-25T05:09:00.004-07:00

- prostředek nebo jejich soustava a prostředí sloužící k přenášení signálu, jazykových i nejazykových prostředků (kanál televizní, telefonní vedení, kniha, leták, billboard, film, zvukové nosiče, v přímé komunikaci prostor mezi komunikanty…)

STYLISTIKA

- nauka o slohu
- jazykovědní disciplína
- 3 úkoly: 1) zkoumá, co je charakteristické pro individuálního uživatele jazyka
(individuální styl)
2) učí praktickému ovládání slohových dovedností – dává návod k tvoření,
k praktické aplikaci stylových poznatků
3) stanovuje a popisuje stylistickou systematiku

Stylém
- základní pojem stylistiky
- prvek, který tvoří styl, prvek, pomocí kterého se stylizuje. Je to prvek, který je nezvyklý, nápadný, poutající pozornost adresáta projevu
- stylénem může být každé slovo, věta nebo část textu, která má takovou výraznou podobu, že nám při stylistické typologii textu signalizuje zamžení, charakter textu

2) gesta (posunky, pohyby rukou nebo hlavy) –

2009-03-25T05:09:00.003-07:00

2) gesta (posunky, pohyby rukou nebo hlavy) – doprovází řeč nebo ji nahrazují
3) dotyk (haptáky, přímý fyzický kontakt) – podání ruky (ženy muži, starší mladšímu,
výše postavený níže postavenému)
4) postoj (posturika, postavení těla)
5) vzájemná vzdálenost mezi komunikanty (proxemika) – obecně se rozlišují 4 typy
vzdáleností:
a) do 0,5 m – intimní vzdálenost
b) do 1,5 m – osobní vzdálenost
(jeden na jednoho)
c) do 3,5 m – společenská vzdálenost
d) nad 3,5 m – veřejná vzdálenost
Kód
– dohodnutý systém znaků i pravidel jejich spojování pro přenos informace
– v jazykové komunikaci je kódem jazyk, nebo dva jazyky (smíšené texty čes.-lat., např. makarónské verše – střídají se různojazyčné úseky (slova, verše, celé výpovědi)). Někdy cizojazyčné citáty v odborném textu.
– užití různých variant národního jazyka diglosie (např. nářečí a spisovné češtiny)

Vztah mezi komunikanty

2009-03-25T05:09:00.001-07:00

- zde se znají, nebo ne => důvěrná, nebo emocionálně neutrální komunikace
- zda jsou sobě rovní, či ne
- jaký je vztah mezi tzv. zkušenostními komplexy účastníků
- jaký je obsah, téma komunikátu

Druhy komunikace
- verbální – zvuková a grafická, realizovaná jazykovými jednotkami
- verbálně-neverbální – kombinace verbálních a neverbálních prostředků (tzv. řeč těla).
V tištěném projevy – grafika, hudba, obrazy… (např. comics, TV
a rozhlasové pořady)
- neverbální – pantomima, kreslené vtipy, plakáty, reklamy beze slov, světelné signály
(semafor), zvukové signály pro poplach apod.

Neverbální komunikace
- probíhá prostřednictvím pohybů těla, výrazu obličeje, postavení těla v prostoru
- 1) mimika (pohyby svalů v obličeji)

KOMUNIKACE – ZÁKLADNÍ POJMY

2009-03-25T05:08:00.003-07:00

- lat. Communicare, communem redere – oznámit, sdělovat, spojovat
- komunikace – proces dorozumívání; společenský styk s cílem výměny myšlenek mezi
účastníky komunikace (komunikanty)

Komunikační jednotky:
- komunikát/text (jazykový projev) – výsledek komunikování (psaný, tištěný nebo mluvený)
- dělí se na elementární komunikační jednotky = výpovědi (viz dříve)
- komunikační proces – proces dorozumívání, probíhá v určité době, na určitém místě a za
jisté společenské atmosféry
- komunikační situace – součást komunikačního procesu, tvoří ji počet účastníků, jejich
sociální, věkové složení, jejich vztahy, prostředí a čas, v nichž se
komunikace odehrává
- komunikanti – účastníci komunikace
- příjemce = recitiér = adresát
- komunikátor – autor (mluvčí, pisatel)
- styk komunikantů: a) přímý (bezprostřední) – z očí do očí
b) přímý zprostředkovaný (telefonní rozhovor, icq, skype)
c) nepřímý (odložený) - písemné projevy, předem natočené mluvené
projevy v TV, korespondence
- podle účasti komunikantů je komunikát členěn: dialog – monolog

5) Rozsah jednotlivých členů (rozměrový rytmus):

2009-03-25T05:08:00.001-07:00

- jde o to, aby věty byly přehledné a nedocházelo k dvojsmyslům

- Chystal se, že si postaví, jakmile budou polní práce ukončeny, sklep. Na konci čtvrtletí sestavuje se z prací žactva, tj. map, sešitů, referátů, schémat, tabulek, výstavka.
- Policisté dosud vraha, který ženu před třetí hodinou odpoledne ubodal kopií speciálního nože pro přežití, nedopadli.
- Jak mohlo k chybě, která zapříčinila, že čtveřice už nikdy nebude za krádeže postižena, dojít, není přesto úplně jasné.
6) Libozvučnost a mluvnost:
- snaha vyhnout se nelibozvučnému nakupení slov (nesnese se se sestrou, zase se sesedli, zvlášť šťastný)

VĚTOSLED
- pořadí vět odráží sled myšlenek, takže jej většinou neměníme (Otevřela lednici a dlouho do ní zasněně hleděla. Zítra vstávám brzy, protože od rána zkouším.
- Jen tam, kde jde o výčet akcí a činností, můžeme pořadí měnit (Já čtu Stephena Kinga, Pavel čte Nezvalovy básně a Zdenka něco od Vladimíra Neffa.)

- při dvojitých spojkových výrazech musí ...

2009-03-25T05:07:00.004-07:00

- při dvojitých spojkových výrazech musí být členy souměrné (buď – anebo,
nejen – ale, čím – tím); musí se použít oba
- stylovou hodnotu mají odchylky od tohoto základního postavení. Příčiny – důraz
(život můj), citové zabarvení (vzácný náš přítel)
3) Větněčlenská sounáležitost:
- členy některých dvojic nelze od sebe odloučit (Učitel vysvětlil žákům málo složitou
úlohu. Má revma a tři děti následkem vlhkého bytu. Překupníci s masem skupují
místo zemědělců celá stáda dobytka. V závodě obsadil překvapivě cenné druhé
místo.)
4) Příklonky a předklonky – přízvukový rytmus:
- příklonky – slova bez vlastního přízvuku, stojí zpravidla za prvním členem
přízvučným, plnovýznamovým: kratší tvary zájemn (mi, mě, ti, se, ho,
mu), tvary pomocného sloves „býti“ (jsem, je, bych), „míti“, podřadicí
spojka -li
- předklonky – spojky (a, i, až, že), pan ve spojení pan Nový (Umyl jsem se nejprve,
a nebylo-li pěkně, abych mohl jít ve, pustil jsem televizi.)

Osamostatňování větných členů (parcelace):

2009-03-25T05:07:00.003-07:00

- samostatný/osamostatněný větný člen – slouží ke zdůraznění (Slovní spisovné
češtiny, ten jsem si koupila. Holky, ty měl rád. V Praze, tam je hej! Máme nového kolegu, jakéhosi mazavku a lajdáka, zdá se. Sloužíme našim klientům. Větně. S plným nasazením.)

2) Mluvnická povaha členu:
- poloha shodného a neshodného přívlastku – v antepozici (Sh) a postpozici (Nesh),
postpozice Sh přívlastku z důvodů rytmických a v terminologii;
shodný stojí zpravidla před řídícím pod.jm. (Fotbalové utkání), neshodný stojí zpravidla za řídícím pod. jm. (Utkání v kopané.); shodný za řídící pod.jm.:
a) je-li na něm důraz (Červená barva na semaforu znamená stát.
Volnost signalizuje barva zelená)
b) jde-li o odborný název (Sova pálená.)
c) jedná-li o ustálenou podobu starobylého názvu (Rukopis Královedvorský.)
- spojovací výrazy obvakle stávají na začátku věty (Kniha, ze které studoval…),
spojka –li je přiklonná, klade se hned za své sloveso a některá příslovce (možno-li,
víš-li)

5) nemotivované opakování –

2009-03-25T05:07:00.001-07:00

5) nemotivované opakování – řečnická/vyjadřovací/stylizační neobratnost, nedostatek
vyjadřovacích prostředků

PRINCIPY ČESKÉHO SLOVOSLEDU A VĚTOSLEDU

SLOVOSLED
- pořádek slov v češtině je volný, ale ne libovolný. Je pružný – je silnou zbraní stylistického umění češtiny. V odborném jazyce je zárukou srozumitelnosti.

1) Aktuální členění výpovědi:
a) východisko (téma) a jádro výpovědi (réma):
- východiskem se navazuje na situaci, na kontext nebo na známé skutečnosti.
V jádru je nová, nebo důležitá informace. Nese větný přízvuk. Bývají mezi
nimi členy přechodové (Tady – je – ten slovník.)
(Byl jednou jeden král. Ten král měl 3 syny. Nejstarší se jmenoval Petr.)

Objektivní a subjektivní pořádek slov
- objektivní – slovo zdůrazněné (zabarvené citově) se staví na konec věty (viz výše); je-li zvlášť silně zdůrazněno – na její začátek (subjektivní) – nová informace na začátku věty (Jak velký byl jeho zisk? Čert aby to vzal! Zavřete už to okno. Lenocha a pijavici sis vzala!

6) motivované opakování, ...

2009-03-25T05:06:00.001-07:00

6) motivované opakování, tj. figury – pro zdůraznění, zvýšení naléhavosti, pro lepší
zapamatování, nevyslovená výzva k partnerovi,
aby pokračoval. Významná řečnická ozdoba, ale
i v poezii (anafora, epifora…)

B) Nemotivované odchylky (Nedostatky ve výstavbě výpovědi, chyby):
1) anakolut (vyšinutí z větné stavby) – opuštění započatého větného schématu (Těm
policistům, kteří se zúčastnili střílení, přísně je
potrestáme.)
2) zeugma (zanedbání dvojí /slovesné/ vazby – spřežení vazeb) – nastupovali
a vystupovali z vlaku; upozornil a varoval před nebezpečím; V Rakousku se uvažuje a připravuje se jednotka pro pomoc ve válce. Pokud nahlásím nebo zakročím proti negativnímu jednání …)
3) atrakce – mechanické přizpůsobení jednoho členu jinému (Vstal před sluncem
východem.) Některé jsou ustálené (lexikalizované a nepočítají se za chybu
(dělej co dělej, buď jak buď, vem kde vem; Je širší než delší.)
4) kontaminace (směšování) – nesprávná kombinace/křížení dvou rozdílných vazeb
(všichni mimo Věry, 2.p. – kromě Věry, 4.p. = mimo
Věru; čelit něčemu – stavět se proti něčemu = čelit pro
nepřátelům)

ZVLÁŠTNOSTI A NEPRAVIDELNOSTI VE VĚTNÝ CELCÍCH

2009-03-25T05:05:00.000-07:00

A) Motivované odchylky:
1) elipsa (výpustka) – nevyjadřování slov a vět, které jsou očekávány. Vypouštíme to, co je známo, co je dáno situací nebo souvislostí. (Chci s vámi.
Ven z mého domu! Máš ještě na automat? Pozor! Sedla si na židli tak prudce, že zapraskala.)
2) polovětné útvary – viz výše (rozvité přívlastky nebo doplňky)
3) volně vytčené větné členy – před větou nebo za větou, ve větě příslovce nebo
zájmeno, které na něj odkazuje (V Itálii, tam bych chtěl být. To je šikovný kluk, ten Pavlík.); viz dále (kapitola Principy českého slovosledu)
4) parenteze (vsuvka) – přerušení souvislého pásma řeči vyjádřením z jiné roviny.
Poznámky, které se týkají buď obsahu (doplnění, vysvětlení, citový vztah), nebo formy (úvaha o správnosti užitého výrazu, omluva za silný výraz apod.) Buď věta nebo větný člen. Nemá syntaktický vztah k okolí, odlišena melodií, dynamikou, pomlčkami, v písmu čárkami, pomlčkami, závorkou (jak se říká, promiňte mi to slovo, prosím, myslím, víte, s dovolením, bohužel)
5) apoziopeze (nedokončená výpověď) – náhlé přerušení věty, když jsme přerušeni, nevíme, jak dál, nebo nechceme pokračovat. Pomlčka nebo tři tečky. (Já bych tě … Aby ho
čert … To snad–)

f) doplňková (Viděl dítě, jak padá do vody. – viděl jak ...

2009-03-25T05:04:00.000-07:00

f) doplňková (Viděl dítě, jak padá do vody. – viděl jak padá do vody a jak padá dítě do vody; Poslouchám sousedku, jak zpívá operní árie)

Souvětí, tj. (tradičně) souvětí souřadné
- těsné (zvukové nebo grafické) spojení vět ve významový a gramatický celek. Nejméně dvě věty musí být nezávislé, tj. hlavní

Poměr mezi větami hlavními
- slučovací (a, i, ani, aniž, až, nebo, hned … hned, jednak-jednak, napřed-potom-konečně)
- stupňovací – druhá věta stupňuje, zesiluje, zpřesňuje význam věty první (ba, dokonce, ba dokonce, ba i, ano i, natož aby, nejen-ale)
- odporovací – rozpor mezi obsahy vět, nebo obsah jedné věty omezuje obsah druhé (ale, avšak, jenže, nýbrž, naopak, leč, zato, nicméně)
- vylučovací – platí-li jedna věta, pak neplatí druhá, děje nemohou platit současně (buď-nebo, nebo, ať-nebo)
- důsledkový – jeden fakt vyplývá z druhého jako jeho důsledek (proto, tedy, tudíž, a proto)
- důvodový – druhá věta vysvětluje důvod pro tvrzení v první větě (vysvětluje, proč vznikla) (neboť, vždyť, totiž)
- vysvětlovací – týž fakt je podán dvakrát vysvětluje tutéž věc, nebo je fakt vysvětlován
odkazem na jiný fakt (Klidně si to nechej, vždyť to stejně nafasujeme. Jména a slovesa jsou slovní druhy ohebné, tj. dají se skloňovat nebo časovat.
Bylo slyšet dunění, to bombardovali Drážďany.)

Věta závislá

2009-03-25T05:03:00.000-07:00

– je signalizována prostředkem závislosti (podřadicí spojkou nebo vztažný slovem,
které ji uvozují)

Nepravé věty vztažné/vedlejší
- věty formálně závislé, vedlejší, ale obsahem hlavní (Ulehla, aby už nevstala. Walesa začal vzpouru, aby se po 10 letech stal prezidentem. Vzal si za ženu krásnou Italku, se kterou měl 3 děti.)

Druhy vedlejších vět
- dělíme je podle toho, kterým jsou členem své věty řídící:
a) podmětná (Co se vleče, neuteče. Je zajímavé, na co se nepřijde.)
b) přísudková – typické jsou uvozeny jako by
(Otec byl, jako by do něj blesk uhodil. Nejsem takový, jak to o mně tvrdila. Nejsem ten, za koho mě máš.)
c) předmětná (Vím, že jsem nemocný. Kup jí, co si bude přát. Vzpomínám si na to, co řekl.)
d) přívlastková (Student, který se dostavil ke zkoušce, byl velmi dobře
připraven. Která žena věří svémumuži, ta je… Ti zaměstnanci, kteří se nestravují v menze, mohou si vybrat některou restauraci v centru.)
e) příslovečná (Kde mám přátele, tam se ráda vracím. Neodešli jsme, dokud nám to nevysvětlil. Udělal to tak, jak mu poručili.)

VĚTA SLOŽENÁ, SOUVĚTÍ

2009-03-25T03:23:00.003-07:00

Věta složená (souvětí podřadné)
- věta, do jejíž struktury je zapojena další věta nebo věty ve funkci větného členu, tzn. že některým jejím větným členem je věta vedlejší (1 věta hlavní a 1 nebo více vět vedlejších)
(V zimě se rozhodl koupit si nový televizor. -> Když nastala zima, rozhodl se, že si koupí nový televizor.)

Věta hlavní
– není součástí struktury jiné věty, můžeme se jí zeptat na VV, nikoli opačně (Kdy se rozhodl koupit si nový televizor? Co se rozhodl udělat? / K čemu se rozhodl?)

Věta vedlejší
– je začleněna do struktury jiné věty jako její větný člen => podmětné, přísudkové, předmětné, příslovečné, přívlastkové a doplňkové

Věta řídící
- obsahuje výraz, na němž je závislá jiná věta. Je sama buď nezávislá, nebo závislá.
(Už vím, co udělám, až dostanu peníze. Věta hlavní je vždy větou řídící.)

2) infinitivní

2009-03-25T03:23:00.001-07:00

– vyjadřují důrazný rozkaz, výzvu, zákaz (Takhle řídit auto! V létě topit! Mít tak více času! Platit! Mlčet!)
3) citoslovečné – tělesné a duševní stavy, hlasy a zvuky (Au! Safra! Hop! Haló!)

Polovětné konstrukce
- dříve polovětné vazby
- jsou totožné s bohatěji rozvitými větnými členy, hl. přívlastky a doplňky
- obsahují dějový výraz, který tvoří jejich základ (neurčitý slovesný tvar nebo jméno odvozené ze slovesa)
- celá konstrukce je k ostatnímu textu připojena volně (oddělena čárkami)
- přechodníkové, infinitivní a adjektivní = rozvité přívlastky a doplňky, blíží se vedlejším větám, proto jim říkáme polovětné konstrukce:
Jádrem komety je pevný útvar, vzniklý původně stmelením prachových částic a
zmrazených plynů. Děti odcházely (,) radostně štěbetajíce a zpívajíce. Děvčátko
naříkalo, zalykajíc se slzami. Rozhořčen kritickým článkem, navštívil redaktora. Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. Okouzleně hleděl na Hradčany, dominující pražskému panoramatu.

- vyjadřují: a) přírodní jevy (Sněží. Je tam. Bláská se.)

2009-03-25T03:22:00.005-07:00

b) smyslové vjemy (V autě zahrčelo. V domě to vonělo cukrovím.)
c) subjektivní stavy tělesné a duševní (Bolí mě v krku. Bylo mi do pláče.
Je mu smutno. Je mi horko.)
d) okolnosti (Je obsazeno.)

VĚTNÉ EKVIVALENTY A VĚTNÉ FRAGMENTY. POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE

Větné ekvivalenty
- dříve přířazeny k větám jednočlenným
- funkce jako věty
- klasifikace (podle základního členu):
1) jmenné – a) substantivní – základem je pod. jm.; nápisy na budovách, názvy knih, časopisů, článků, pozdravy, zvolání, povely (Dobrý den.
Smrt krásných srnců. Můj manžel - představování)
b) adjektivní – vyjadřují obvykle hodnocení (Úžasné! Velmi Pěkné!
Skvělé! Té krásy! )
c) adverbiální – některé povely, hodnocení (Výborně. Už dost.)
d) částicové – souhlas, nesouhlas (Ano. Ne. Jistě. Ovšem. Samozřejmě.)

2) interogativní (tázací) – otázka doplňovací (Kdo přišel?)

2009-03-25T03:22:00.003-07:00

- otázky zjišťovací (Přišel už?)
- otázky deliberativní (rozvažovací) (Mám tam jít? Co dělat?)
- otázky citové (nepravé) (To snad ne? To myslíš vážně?)
3) imperativní (rozkazovací) – rozkaz, zákaz, povel, výzva, varování, vyhrůžka, výstraha, rada, prosba
4) optativní (přací) – přání, touha, aby se něco splnilo nebo nesplnilo (Ať už je to za mnou! Kéž už je neděle! Tohle se nemělo stát!)

Věta jednoduchá
- jeden vztah predikace (vztah mezi podmětem a přísudkem) = dvojčlenná věta
(Petra přijela na kole.)
- základ = určitý tvar slovesný VF – verbum finitum
- pokud nelze podmět slovně vyjádřit = věta jednočlenná
- věta jednočlenná
- základ = sloveso určité
- 1 základní člen - přísudek
- sloveso má neosobní formu, tj. 3. os. singuláru neutra (to, ono) (Hučí v komíně. Je pěkně. Bylo mi špatně. Zdálo se mi o tobě.)
+ věty se všeobecným podmětem (O tom se psalo. To se říkalo. Bylo dosaženo dobrých výsledků)

VĚTY

2009-03-25T03:22:00.001-07:00

- věta – základní gramatická jednotka pro vyjádření výpovědi; model komunikační jednotky
- má gramatickou formu: a) větného ekvivalentu (dříve jednočlenné věty neslovesné = jmenné a citoslovečné)
b) věty (jednoduché)
c) složené věty (dříve „souvětí podřadné“)
d) souvětí (dříve „souvětí souřadné)
- výpověď – jednotka komunikace, elementární jednotka promluvy; má nějaký věcný obsah (něco vypovídá o skutečnosti.)
- uzavřena intonačně a/nebo graficky
- v mluvené řeči – přestávka nebo změna melodie
- komunikační funkce
- promluva (ústní nebo písemná) – min. 1 výpověď, ale zpravidla delší + 1 autor + stejné
okolnosti časové a prostorové

Komunikační funkce výpovědi (záměr mluvčího/pisatele):
1) konstatační (oznamovací) – sděluje nějaký fakt, souhlasí, slibuje, protestuje…
- někdy výpověď/věta zvolací (stoupavě klesavá intonace, vykřičník)
- řečnická otázka (obsahuje odpověď)

- neshodný

2009-03-25T03:21:00.002-07:00

– nejčastěji pod. jm. v pádě prostém nebo předložkovém (obchod s potravinami, film M. Formana, zápas proti zlu), i infinitivem (touha vyniknout), příslovcem (cesta domů)
- volný – může vypustit z věta, aniž bychom změnili význam (České mužstvo, hrající ve
výborné kondici, přesvědčivě vyhrálo. Maigret, kouřící dýmku, se jen usmál.)
- těsný – nemůžeme vypustit (Žáci vyzkoušení ze všech předmětů se mohou zúčastnit
koncertu. Dívky sedící na pohovce uměla dobře vyprávět.)
- několikanásobný – pořadí přívlastků můžeme libovolně změnit, můžu si mezi přívlastky dát spojku a (naši, slovenští, polští a maďarští sportovci)
- postupně rozvíjející (všechny naše mladé herečky, tradiční široký sortiment těstovin, sušená mletá zelenina)

Doplněk (atribut verbální)
- vyjadřuje vlastnost nebo stav jména za určitého děje
- vztahuje se zároveň k slovesnému přísudku (kniha vytištěná jako český překlad) a zároveň k podmětu nebo předmětu (Vrátili se unavení. Našli ho zraněného. Zvolili ji senátorkou. Působil tam jako ředitel. Slyšel matku vyprávět pohádky.)
- nejčastěji vyjádřen příd. jm. (Vrátili se unavení.), může být vyjádřen i zájmenem (Je tam sám.) nebo číslovkou (Petr dokončil práci jako první.), pod. jm. v 7. pádě (Zvolili ji senátorkou.), infinitivem po slovesech označujících smyslové vnímání – vidět, spatřit, zahlédnout, slyšet, zaslechnout (Viděl někoho přicházet.)

- míry

2009-03-25T03:21:00.001-07:00

– kolik, do jaká míry (Křičel jako by ho na nože brali. Trochu se opozdili. Je velmi starý. Spí jako dudek. Váží 30 kg. Přišlo kolem sta diváků.)
- prostředku a nástroje (píše tužkou, mává rukou)
- průvodních okolností (Šla do školy s matkou. Tancoval za deště.)
- příčiny – proč, z jakého důvodu, z jaké příčiny (Pracuje z donucení. Třásl se
strachy. Zemřel na rakovinu.)
- účelu – proč, za jakým účelem (Přišel odpovědět na otázky. Šli pro kávu.)
- podmínky – za jaké podmínky (V případě úrazu volejte 112. V nouzi poznáš
přítele. Bez bratra by nebylo úspěchu.)
- jestliže, -li, kdyby
- přípustky – navzdory čemu (Přes svou nemoc přišel. Šel tam i za deště.)

Přívlastek (atribut)
- rozvíjející větný člen
- závisí na skladebném substantivu v jakékoli členské platnosti.
- vlastnost, kterou má jev označený tímto jménem
- shodný – nejčastěji příd. jm.(atomová bomba), zájmenem nebo číslovkou (Do naší třídy přibyly dvě spolužačky)

Předmět (objekt)

2009-03-25T03:20:00.002-07:00

- rozvíjející větný člen
- doplňuje sloveso, je nutným významovým doplněním slovesa
- vyjadřuje jev, který je slovesným dějem zasažen, tvořen, je jeho výsledkem nebo adresátem
- nejčastěji vyjádřen pod. jm. nebo zájmenem, ale i infinitivem (Píše dopis otci. Šijeme šaty. Řekl ano. Porodila syna. Odvážil se protestovat.)
- ptáme se otázkou jinou než 1. a 5. pád
- ve větě může být více předmětů v různých pádech

Příslovečné určení (adverbiale)
- rozvíjející větný člen
- rozvíjí adjektiva, slovesa nebo adverbia, vyjadřuje průvodní okolnosti, kvalitu nebo intenzitu děje nebo vlastnosti (okolnosti):
- místa – kde, kam, odkud, kudy (Váza stála na stole. Seminář se koná v přízemí.)
- času – kdy, odkdy, dokdy, jak dlouho, jak často (Přišel včera. V létě jsem byl
v Itálii.)
- způsobu – jak, jakým způsobem (Vaříme zdravě. Zpíval dobře. Proč píšeš tak
nečitelně?)

- ad2) sponové sloveso

2009-03-25T03:20:00.001-07:00

- ad2) sponové sloveso, které nemá vlastní věcný význam (být, mít, stát se, zůstat, zdát se) + jméno, které je významovým jádrem přísudku (Jsem studentem OU. Obraz je můj. Kniha je drahá. Otec se stal učitelem. Už máme po zkoušce.)
- ad3) ustálená rčení, hesla, reklamní slogany (Mladost – radost, staroba – chudoba. Pes – nejlepší přítel člověka. IPB – nejlepší investice vašich peněz. Grand Vitara – nejprodávanější terénní vůz v roce 2006.)
- 7. pád versus 1. párd přísudkového jména:
- 1. pád – trvalá vlastnost, začlenění do nadřené skupiny jevů
(Otec je dobrák. To je pravda. Vlk je šelma. Železo je kov.)
- 7. pád – vlastnost aktuální, přechodná (je i není nutno):
(Byl prezidentem v letech…. Je studentem/student vysoké školy.)

- shoda přísudku s několikanásobným podmětem (viz seminář)
- shoda přísudku s podmětem
- v osobě, čísle i rodě
- výjimky: Čas jsou peníze. Jeho výhra jsou hodinky. To byl můj manžel. To jsou její bratři.

Přísudek (predikát)

2009-03-25T03:19:00.001-07:00

- závislý člen predikační dvojice: něco vypovídá o podmětu
- základ věty
- vyjádřen určitým tvarem slovesa (VF) a jen zřídka citoslovcem (Matka prásk do stolu a bylo ticho.), infinitivem (Petr ne a ne odejít.)
- 1) slovesný (verbální)
- 2) slovesně-jmenný (jmenný se sponou, verbonominální)
- 3) jmenný (jmenný beze spony, nominální)
- ad1) jednoduchý – jednoduché i složené slovesné tvary (Šel bych domů. Bude zpívat
Requiem. Už mám uklizeno.)
složený – modální sloveso (moci, smět, chtít, musit, mít) nebo fázové sloveso (začít,
přestat, zůstat) nebo slovesa dát, nechat + infinitiv významového slovesa
(Tady nesmíme kouřit. Začíná se být zkoušky. Dala jsem uklidit byt.)
souslovný – frazeologické pojmenování (pamatovat na navrátila), sousloví (budit
dojem, dát pozor), multiverbální slovesný výraz (provést analýzu, vykonat kontrolu.)

Podmět (subjekt)

2009-03-25T03:18:00.002-07:00

- mluvnicky nezávislý, o němž se přísudkem něco tvrdí
- je činitelem děje (Referent napíše fakturu), nositelem vlastnosti (Hodnota investice kolísá.), v pasivních konstrukcích má význam objektu děje/patiens (Banka byla vyloupena.)
- je vyjádřen syntaktickým nominativem nebo jiným pádem ve funkci nominativu (Ubylo vody. V každém testu bylo po třiceti otázkách. V učebně je na dvě stě studentů. V oboru studuje kolem 500 lidí.)
- vyjádřen pod.jm., příd. jm., zájmenem, číslovkou (Dva jsou víc než jeden.), infinitivem slovesa (Učit se ho nebavilo.), příslovcem (Každé proč má své proto.), citoslovcem (Z boudy se ozvalo hlasité haf.)
- holý, rozvitý a několikanásobný
- vyjádřený (Oba herci jezdívají odpočívat do Itálie.)
- nevyjádřený (Neumím zpívat. Investujte!)
- je vyjádřen jen tehdy, když jej chceme zdůraznit (Ty musíš přijít!) a při protikladu (Ty budeš vařit, já budu uklízet.)
- všeobecný podmět (nulový) (Zakázali ten film. Říkali to včera v televizi. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.)

a) supletivní tvary (různé základy: být vs. jsem vs. byl)

2009-03-25T03:18:00.001-07:00

b) nebo odlišné od dnešních slovesných typů

LETNÍ SEMESTR

VĚTNÉ ČLENY
- podmět (subjekt)
- přísudek (predikát)
- předmět (objekt)
- příslovečné určení (adverbiale)
- doplněk (atribut verbální)
- přívlastek (atribut)

Predikační dvojice:
- subjekt
- predikát

KONJUGACE – ČASOVÁNÍ SLOVES

2009-03-25T03:17:00.004-07:00

- sloveso má nejvíce různých tvarů (kolem 200, spolu s vidovými obměnami kolem 400)
- je významovým centrem české věty
Slovesné tvary:
- jednoduché (syntetické): zpívám, čti…
- složené (analytické, opisné), tvořeny více slovy: zpíval jsem, četl bys, budeme psát…

Třídění sloves
- 5 slovesných tříd podle zakončení:
1. -e (nese, bere, maže, peče, tře)
2. -n-e (tiskne, mine, začne)
3. -j-e (kryje, kupuje)
4. -í (prosí, trpí, sází)
5. -á (dělá)
Slovesa nepravidelná
- být, chtít, jíst, jít, jet, vědět

- velmi stará,
- hodně frekventovaná, proto si zachovávají i původní staré tvary:

Zájmena bezrodá (já, ty, my, vy, se) – vlastní skloňování

2009-03-25T03:17:00.003-07:00

Zájmena rodová - skloňování zájmenné (tvrdé: ten, kdo; měkké: náš, váš, co, on;
smíšené: všechen)
- skloňování adjektivní (jaký, nějaký, její, něčí)
Zájmena nesklonná (jeho, jejich, jehož, jejichž)

SKLOŇOVÁNÍ ČÍSLOVEK

Určité a neurčité:
- základní (jeden, milion; mnoho, několik)
- řadové (první, miliontý; mnohý, několikátý)
- druhové (dvoje, patery, osmery, několikero)
- násobné (třikrát, stokrát, mnohokrát, osminásobný)
Skloňování číslovek
- adjektivní (první, dvojnásobný, čtverý)
- zájmenné (jeden – jako vzor ten)
- substantivní (sto, tisíc, miliarda, pár, polovina, devatero)
- zvláštní (dva, oba – duálové, tři, čtyři – jako vzor kost, 5 – 99 mají mimo 1. a 4. pád
koncovku -i)

2) Složené skloňování

2009-03-25T03:17:00.001-07:00

- tvary dlouhé: složeny z tvarů jmenných + tvarů ukazovacího zájmena
jü, ja, je.
a) tvrdé (mladý)
b) měkké (jarní)
3) Skloňování smíšené
- přídavná jména přivlastňovací
- jednak tvary jmenné (sg. kromě 7.p., 1. a 4. pl.)
- jednak tvary složené (ostatní pády)
- bzory: otcův, otcova, otcovo
matčin, matčina, matčino

SKLOŇOVÁNÍ ZÁJMEN

Podle významu:
- zájmena osobní (já, my…) + zvratné se
- přivlastňovací (můj, jeho…) + zvratné svůj
- ukazovací (ten, ti, takový, sám…)
- tázací (kdo, co, jaký…)
- vztažná (kdo, co, jenž, který…)
- neurčitá (kdosi, někdo, nějaký…)
- záporná (nikdo, nic, žádný…)

Neutra

2009-03-25T03:16:00.004-07:00

- Město: vzor tvrdý, koncovka -o
- Moře: vzor měkký, koncovka -e
- Kuře: kmenotvorná přípona -et- + konc. -e
Názvy mláďat; vzor smíšený: sg. podle vzoru měkkého, pl. podle vzoru tvrdého
- Stavení: jména na -í (kmenotvorná přípona)

ADJEKTIVNÍ TYPY SUBSTANTIV
Skloňují se jako adjektiva:
- hajný, hostinský, Černý, Stránský; účetní, kočí, průvodčí, Jiří, Dolejší;
- bytná, mistrová, švagrová, roštěná, dovolená, Rokytná; třídní, vedoucí, pokladní, Kočí, Tachecí;
- bolestné, odškodné, nájemné, Hostinné, Jablonné, hovězí, srnčí

SKLOŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN

1) Jmenné skloňování - krátké tvary: málo početné; knižní; jako vzory podstatných jmen pán (mlád,
syt, bohat), žena (zdráva, nemocna), město (mládo, bohato,
zdrávo). Jen u několika adjektiv a v platnosti přísudku nebo
doplňku (je bohat, zdráv, děti běhaly bosy)

SKLOŇOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN (SUBSTANTIVNÍ)

2009-03-25T03:16:00.003-07:00

Maskulina
- Maskulina životná: 1) bez koncovky: kmen zakončen souhláskou
a) tvrdou/obojetnou, 2.sg. -a = tvrdé skloňování, vzor pán,
b) měkkou/obojetnou, 2.sg. -e = měkké skloňování, vzor muž.
2) s koncovkou -a: kmen zakončen na souhlásku tvrdou/obojetnou, vzor
předseda
-e: kmen zakončen na souhlásku měkkou/obojetnou,
vzor soudce
- Maskulina neživotná - bez koncovky:
a) kmen zakončen na souhlásku tvrdou/obojetnou, vzor hrad, les
b) kmen zakončen na souhlásku měkkou/obojetnou, vzor stroj

Feminina - s koncovkou: a) vzor tvrdý žena
b) vzor měkký růže (práce – o pracích, v pracích jako o růžích,
NE v pracech, o pracech!!)
- bez koncovky: a) vzor tvrdý kost
b) vzor měkký píseň

FORMÁLNÍ TVAROSLOVÍ – SKLOŇOVÁNÍ (DEKLINACE) A ČASOVÁNÍ (KONJUGACE)

2009-03-25T03:16:00.001-07:00

Formální tvarosloví: nauka o ohebných slovních druzích a jejich tvarech.
Flexe (ohýbání), tvoření tvarů: 1) Deklinace (skloňování) - ohýbání jmen; připojováním pádových
koncovek se vyjadřuje pád, číslo,
jmenný rod, vzor.
2) Konjugace (časování) - ohýbání sloves; připojováním osobních koncovek se vyjadřuje osoba, číslo, způsob, čas, slovesný rod…

Kmen (tvarotvorný základ) + koncovka (student-a; ruk-a, ruk-ama; kol-o, kol-em)
Někdy alternace základu (brát – bral, psát – píše – piš, vejce – vajec, kůň – koně, vítr – větru,
přítel – přátelé, otec – otče, řecký – řečtí)

Typy skloňování (deklinace) jmen:
- Substantivní (jmenné)
- Adjektivní (složené)
- Zájmenné

Slovesný rod

2009-03-25T03:15:00.002-07:00

- vyjadřuje vztah mezi přísudkem a podmětem, tj. zda podmět děj provádí, nebo ne:
1) Aktivum (činný rod) – podmět provádí děj (My/ podepíšeme smlouvu u notáře.)
2) Pasivum (trpný rod) – opisný (smlouva bude podepsána u notáře)
- zvratný (smlouvy se podepisují u notáře) – opakované aktivity

Slovesný vid
- schopnost slovesa vyjadřovat ukončenost nebo ukončenost slovesného děje, jeho ohraničenost nebo ohraničenost:
1) slovesa dokonavá – vyjadřuje uzavřenost, ukončenost děje (napíše dopis, přečetl
jsem knihu), nevyjadřuje přítomný děj
2) slovesa nedokonavá – vyjadřuje průběh děje (maloval obraz 1 rok, čtu dopis, budeš
se učit)

Slovesné číslo

2009-03-25T03:15:00.001-07:00

- nevyjadřuje počet dějů, ale kolika osob, věcí se týká:
1) jednotné (singulár)
2) množné (plurál)
- tykání vs. vykání (starší je tykání)
- plurál skromnosti (modestiae) – autorský (v této kapitole se budeme zabývat…)
- plurál majestaticus (My, Karel IV., z Boží milosti král…)

Slovesný způsob
- vyjadřuje vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti:
1) indikativ (oznamovací způsob)
2) imperativ (rozkazovací)
3) kondicionál (podmiňovací)
- zdvořilý rozkaz

Slovesný čas (tempus)
1) prézens (přítomný)
2) préteritum (minulý)
3) futurum (budoucí)
- prézens historický
- futurum pro vyjádření pravděpodobnosti (to bude asi můj bratr)
- prézens pro vyjádření budoucnosti

Pluralia tantum (jen tvar množného čísla)

2009-03-25T03:14:00.006-07:00

- jména pomnožná: nůžky, hodinky, dveře, Velikonoce, Tatry, Výškovice

Pád
- vyjadřuje různé vztahy k jiným slovům ve větě:
1) nominativ
2) genitiv
3) dativ
4) akusativ
5) vokativ
6) lokál
7) instrumentál
- 1., 5. pád – prosté – nepředložkové
- 6. pád – jen předložkový

GRAMATICKÉ KATEGORIE SLOVES

Slovesná osoba
1) mluvčí, autor (já – my)
2) adresát (ty – vy)
3) „nepartnerská“ osoba, věc = o nichž je řeč (on, ona, ono – oni, ony, ona)

Životnost

2009-03-25T03:14:00.005-07:00

- jen u rodu mužského
- k rozlišení slouží tvary pádů:
a) neživotná – 1. pád (nominativ) = 4. pád (akusativ)
b) životná – 2. pád (genitiv) = 4. pád (akusativ)
- kolektiva (jména hromadná) – neživotná (hmyz, národ, lid, dobytek)
- některé názvy věcí – životné (ledoborci, uzenáči, sněhulák, papírový drak)

Jmenné číslo
- jednotné (singulár)
- množné (plurál)
- dvojné (duál): dva, oba; oči, uši, ruce, nohy, ramena, prsa, kolena

Singularia tantum (jen tvar jednotného čísla)
- jména hromadná (kolektiva): mládež, lidstvo, zrní
- jména látková: měď, káva
- jména abstraktní: hmat, běh, sladkost, krása
- jména vlastní (propria): Česká republika, ulice Dlouhá, Vlasta Kolková

TVAROSLOVÍ (MORFOLOGIE)

2009-03-25T03:14:00.003-07:00

- nauka o tvarech slov (jmen a sloves)
- tvar slova: kmen + koncovka
- tvary vyjadřují větné vztahy a gramatické kategorie /mluvnické významy (pád, číslo…)

GRAMATICKÉ KATEGORIE JMEN

Jmenný rod (genus)
- vs. sexus (rod přirozený – jen u živočichů)

1) mužský (maskulinum)
2) ženský (femininum)
3) střední (neutrum)

- kromě živočichů se mluvnický rod určuje podle zakončení (podle vzoru)
- někdy dvojí rod: kníže, esej (žen. a muž. rod)
- někdy kolísají v rodě (rodové dublety): řádek – řádka
- někdy různý rod v singuláru a plurálu: dítě (děti), oko (oči)

Změny v současné slovní zásobě

2009-03-25T03:14:00.001-07:00

- přejímání slov z cizích jazyků, hl. z angličtiny (dylítovat, supermarket, skateboard)
- některá slova zůstávají nesklonná (light, trendy, sexy)
- nepřizpůsobuje se pravopis a výslovnost slov cizích (hlavně vlastních jmen)
- aktivizace slov ze starší, knižní slovní zásoby (starosta, hejtman, hasič, curriculum vitae, potažmo, řádově)

SLOVNÍ DRUHY V ČEŠTINĚ

Ohebné:
- Nomina, jména (1. – 4.)
1) podstatné jméno (substantivum): pojmenovávají substance, jevy chápané jako samostatné
2) přídavné jméno (adjektivum): pojmenovávají stálé vlastnosti substancí
3) zájmeno (pronomen): nepojmenovávají substanci nebo vlastnost přímo, ale jen je zastupují
4) číslovka (numerale): vyjadřují počet
5) sloveso (verbum): pojmenovávají děje
Neohebné:
6) příslovce (adverbium, adverbia): vyjadřují příznaky sloves a adjektiv
7) předložka (prepozice): vyjadřuje různé vztahy substantiva
8) spojka (konjunkce): spojují slova a věty
9) částice ( partikule): vyjadřují vztah mluvčího k větě nebo jednotlivým výrazům (prý, možná,
asi, kéž, snad, Ale to je mi novina!)
10) citoslovce (interjekce): napodobují zvuky (prásk, kuku, haf) nebo naznačují prožitky
psychické (au, brr) a navazují kontakt (hele, nate, haló)

b) speciální

2009-03-25T03:13:00.005-07:00

– terminologické (slovník ekonomie a sociálních věd;
Terminologický slovník žurnalistiky;
Clemente: Slovník marketingu)
- nářeční (Hubáček: Výběrový slovník českých slangů;
Kazmíř: Slovník valašského nářečí; Hugo aj.: Slovník
nespisovné češtiny; Kraus: Slovník anglického slangu)
- vlastních jmen (Knappová: Jak se bude jmenovat)
- ortografické (Pravidla českého pravopisu; Slovník zkratek;
Slováček: Slovník anglických zkratek)
- synonymické (Slovník českých synonym)
- frazeologické (Slovník české frazeologie a idiomatiky)
- cizích slov (Akademický slovník cizích slov)
- etymologické (Machek/ Holub; Kopečný: Etymologický slovník
jazyka českého)
- věcné (Budinský aj. Slovník bankovnictví, pojišťovnictví
a kapitálových trhů; Slovník cestovního ruchu; Slovník
obchodního práva; Menclová: Slovník českých
spisovatelů)

LEXIKOGRAFIE A TYPY SLOVNÍKŮ

2009-03-25T03:13:00.003-07:00

- lexikografie – jazykovědná disciplina, která se zabývá teorií, metodami i sestavováním slovníků
- heslo (heslové slovo): a) definice, synonymum, opis
b) výslovnost
c) gramatické informace (slovní druh, obtížné tvary)
d) citáty dokumentující význam slova (exemplifikace)
e) frazeologická spojení
f) různé významy slov mnohoznačných (polysémních)
Typy slovníků
1) překladové
2) jednojazyčné: a) všeobecné – deskriptivní (Příruční slovník jazyka českého, 8 díků,
9 svazků, 1935-1957, 240.000 hesel;
Ottův slovník naučný)
- preskriptivní, normativní (Slovník spisovného jazyka českého,
4 svazky, 1958-1971, 190.000 hesel;
Slovník spisovné češtiny, 1 svazek,
1978, 1994, 45.000 hesel)

2) Tvoření slov

2009-03-25T03:13:00.001-07:00

- odvozování (derivace) – slovotvorný/odvozovací základ + formant (předpona, přípona,
koncovka) (vý-půjčka; kol-ový; list-í)
- skládání (kompozice) – spojení dvou i více slovních základů (samostatný, dvojhláska,
plynoměr)
- zkracování (abreviace) – a) zkratky iniciálové (ČR, AMU, ÚJČ AV ČR, NATO)
- hláskujeme je, ale nehláskujeme NATO;
neskloňujeme (hlavně v psané formě)
b) slabičné - Setuza, Tonak – továrna na klobouky, Čedok,
karimatka (fa Karrimor + výrobek Matteratz), Jawa
(Ing. Janeček s licencí fy Wanderer z Chemnitz)
– chová se jako slovo - skloňujeme
c) grafické – jako zkratky se píšou, ale vyslovují se jako celá slova
(atd., v.r., aj., apod., tj.)
- univerbizace (věžák, náklaďák) a multiverbizace (čtenářská obec, letní období)
- není to typické pro tvoření slov
- univerbizace – ze dvou slov vznikne jedno
- multiverbizace – z jednoho slov vznikne dvojslovné slovo

Podle označované skutečnosti (jen substantiva)

2009-03-25T03:12:00.004-07:00

- slova konkrétní – pojmenování jevů smysly postižitelných, „hmatatelných“ (obchod, prodavač)
- slova abstraktní – pojmenování jevů nehmotné povahy, vlastností, dějů a stavů psychických (štěstí, mladost, stáří, přemýšlení, radost, hluchota)

ROZŠÍŘOVÁNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY

1) Využití existujících slov, nové spojení existujících slov (lexie)
- přenesení už existujícího pojmenování na pojem nový na základě souvislosti nebo podobnosti (indiánek, měsíček, rentgen, rameno jeřábu)
- přenesení pojmenování z nářečí nebo stará slova (názvy rostlin, hub…, samopal)
- přejímání z cizích jazyků (r. vějíř, pol. chrabrý, úvaha; lídr, disketa, manager); kalkování (myš z mouse, svědomí, tráva)
- změna slovního druhu (sekaná, vrátná, spatra)
- sousloví (víceslovná, sdružená pojmenování) (kyselina sírová, přídavné jméno, pevná linka)